Zn. Spěchám

Foto: Brett Jordan – Unsplash

Když jsem se v roce 1993 narodil, přišel jsem na svět, který byl řízen časem. Pamatuji si, že když jsem byl malý, každý večer od sedmi večer dávali Večerníček. Pak prckové jako já měli jít spát.

Přesný čas spánku mi nediktovala jen televize. Ve školce, ve které jsme se každé ráno měli sejít v konkrétní hodinu, byl přesně vymezený čas na přestávku, při níž jsme měli spát.

Jako od dítěte se ode mě očekávalo poměrně hodně. Měl jsem naplánováno, kdy bych asi tak měl začít mluvit, kdy chodit a kdy počítat první příklady a číst písmenka ve slabikáři. Každému z nás něco trvalo jinak dlouho (já měl například problém s výslovností a kus dětství jsem strávil docházením na logopedii), ale dohromady jsme měli úplně stejná měřitelná KPI, jak by dnes řekl markeťák–klasik.

Život řízený časem pokračoval. Na minuty rozepsaný rozvrh jsem ve škole dostal dřív, než jsem měl šanci pochopit, co to škola vlastně znamená. Desetiminutové přestávky mezi hodinami, které neměly 60, ale 45 minut, mi často nestačily na frontu na záchod, natož na zpracování látky, kterou do mě v časovém presu učitelé ještě před chvíli hrnuli.

Úkoly na čas. Písemky na čas. Zkoušky na čas. Dokonce i tělocvikář měl v ruce stopky.

Velkou část mého dětství byste dokázali časově rozvrhnout. Věděl jsem na minutu, kdy budu vstávat, v kolik mi jede autobus, kdy dorazím do školy, kdy se budu učit zeměpis a kdy chemii, kdy budu svačit, kdy obědvat, kdy spěchat na hodinu do vedlejší budovy, kdy mi pojede autobus domů, kolik času mám na zpracování úkolů, kdy mi začíná trénink, do kdy musím stihnout co dalšího a kdy bych měl jít spát.

Dospělost toho příliš nezměnila. Žijeme v době Google kalendářů, které netolerují zpoždění. Víme na minutu přesně, kdy začne jaká schůzka a kam se v kolik máme dostavit. Dokonce si dneska i 5minutový hovor měříme v Togglu, abychom náhodou nevyfakturovali o pár korun méně a abychom na minutu přesně věděli, kolik nám kdo zabral času.

Technologie zašly už tak daleko, že se vám přesný čas ukáže na nejlepším místě hned poté, co rozsvítíte displej svého iPhonu. Nejde to vypnout. A kdyby to Apple dal jinam, nejspíš tím vyvolá nepokoje. Místo toho tedy přidává další a další funkce měření – kolik času denně chodíte, kolik spíte, kolik strávíte u obrazovky, kolik v jaké aplikaci a kolik vám zbývá do vybití baterky.

O čas jde i v byznysu. Chceme všechno rychle. Mobilní aplikace vám přivolá taxíka do pár jednotek minut. Rohlík.cz dělá vše proto, aby vám nákup dovezl co nejdřív, a objednat si ho můžete už do hodiny a půl. Wolt, Dáme jídlo a další food-delivery služby mají desítky minut na dovezení čerstvého jídla. Na kurýrní a zásilkové služby tlačíme, ať nám přesně sdělují, kdy dorazí naše zásilka a že nám fakt od „osmi do pěti“ nestačí.

YouTube tvůrce tlačí k tomu, aby diváky u svých videí držely co nejdéle a má přesný počet vteřin, po kterých vám započítá přehrání. Všechny společnosti provozující sociální sítě, média a vytvářející jakýkoliv další obsah usilují o jediné – váš čas. Chtějí, abyste ho u nich strávili co nejvíc.

A tohle je celý můj život.

Od dětství, kdy bylo divný, že ještě neumím říkat „R“, tělocvikáře, který na mě křičel, že běhám pomalu, učitelky, které vadila rychlost, s jakou řeším matematické úlohy, po svět technologií, které na tento tlak jen navazují a ještě ho prohlubují.

Kdy mi to začalo vadit?

Že je něco špatně, mi paradoxně neukázala práce ani škola. Je dobré si uvědomit, že generace narozené po roce 1990 vyrůstají v úplně jiné a mnohem rychlejší době než generace před nimi. Ty zdaleka neměly tolik možností, a tudíž ani tolik potřeby si vybrat a rozhodovací paralýzy z toho všeho, co se na ně valí. Nebyly pod takovým tlakem médií a všudypřítomných displejů a notifikací vibrujících po kapsách. Nebylo tolik škol, pracovních příležitostí, letenek do zahraničí, kurzů, konferencí, společenských aktivit, knih, televizních pořadů, počítačových her, instantních messengerů, večírků, kaváren a milionu dalšího. A nic z toho nebylo tak rychle a snadno k dostání jako dnes.

Stihnout to všechno je dost náročné a mnoho lidí to nezvládá, což dokazují i ordinace psychoterapeutů, o kterých jsem se už mnohokrát dočetl i doslechl, že se v nich rok od roku schází více lidí a stále nižšího věku.

Mně to došlo na rande. Jak jinak.

Když jsem byl dítě, dělal jsem totiž i jiné věci, než jaké jsem popisoval v úvodu. Počítače a mobily nebyly, ale bylo něco lepšího. Lego. Stavěl jsem města, hrady, fotbalové stadiony, auta a vše, co mě napadlo. Seděl jsem na koberci v pokoji, skládal kostky dohromady a poslední, co mě zajímalo, byl čas.

I moje začátky podnikání byly podobné. Neřešil jsem, kolik je hodin a jestli mám na něco deadline. Prostě jsem tvořil. Psal jsem první články, zakládal webové stránky, odepisoval fanouškům.

Dlouhou dobu pro mě bylo těžké pochopit, kam všichni spěchají. Dodnes si pamatuji, jak jsem před lety měl při randění s jednou slečnou fakt velký vnitřní problém, že neustále někam spěchá. Musela dělat věci do školy, potom do práce, pak jí psala řada přátel, pořád jí blikal mobil, chtěla si zajít do fitka a její život byl vlastně jeden velký závod. O to horší pro mě bylo zjištění, že úplně stejně to má mnoho dalších a že i tak krásná chvíle jako rande má událost v Google kalendáři a že by se neměla moc natahovat. Tehdy jsem z toho šílel.

Jenomže takhle my žijeme. Stali jsme se otroky brutální efektivity a snahy stihnout všechno. Zavalili jsme sami sebe tolika příležitostmi a povinnosti, že je zkrátka nemůžeme stihnout. A tak zkracujeme náš čas na spánek, odpočinek, pohyb a rodinu. Nesoustředíme se, skáčeme z jednoho na druhé, unavení se zabíjíme v autech, posilujeme se kafem, energiťáky a drogami, hltáme jídlo, neposloucháme se a trávíme život ve stresu. Na čas.

Ten se snažíme nahnat, kde to jen jde. Takže stahujeme appky na měření, vymysleli jsme time-management a knihy a odborníci nám diktují další a další časové podmínky – kdy je nejlepší čas jíst, kdy bychom měli jít spát, kolik hodin před spaním můžeme něco sníst nebo vyvíjet nějaké rychlé pohyby, kdy máme zhasnout jaká světla, kdy bychom měli držet půst, na jak dlouho máme zadržet dech, kolik minut trvá pravá meditace, jak dlouhý má být sex a mnoho a mnoho dalšího.

Jenomže…

Nebylo tomu tak vždy

Čas tak, jak nám ho ukazuje iPhone, tu s námi nebyl vždycky.

Lidé se v minulosti neřídili čísly, ale „přírodním časem“ – tím, co jim říkala příroda a co k tomu dodávalo jejich tělo. Spali, když spát chtěli. Jedli, když jíst chtěli. Před spaním dělali, co doprdele chtěli. A fakt jim bylo jedno, jak dlouho co dělají. Prostě to dělali. Nejspíš mnohem víc než my dneska, protože to nestíháme.

Člověk si nejspíš vždycky byl vědom, že se „něco děje“. Dlouho ale nevěděl, jak správně čas uchopit, natož jak ho měřit. Zkoušel všechno možné – od sledování různých přírodních jevů, vyřezávání čar a děr do tyčí a kostí, přesýpání písku, slunečních hodin po různé další experimenty, až se postupem času naučil měřit roky, měsíce, týdny a dny. A pak trvalo ještě nějakou dobu, než se dostal k hodinám, minutám a vteřinám.

Carl Honoré ve své knize In Praise of Slow popisuje příběh německého města Kolín nad Rýnem. V něm byly první veřejné hodiny postaveny kolem roku 1370. V roce 1374 město schválilo zákon, kterým nastavilo přesný začátek a konec pracovní doby dělníků a omezilo pauzu na oběd na 60 minut. V roce 1391 přišlo další omezení – cizinci nesměli vycházet ven po 21. hodině (po 20. v zimě). A o 7 let později ho následoval všeobecný zákaz vycházení po 23. hodině.

Lidé tak během několika let přešli ze života, ve kterém v podstatě nevěděli, jaký je čas, do života, ve kterém jim hodiny diktovaly, kdy budou pracovat, jak dlouho mohou obědvat a kdy musí jít domů. Do té doby nic takového neřešili.

Hodiny nejdřív nebyly nikde. Pak na pár místech. Pak na každém rohu. A dnes je máme s sebou neustále. | Foto: Ariel Pilotto – Unsplash

Dneska nám to přijde naprosto ulítlý a nezodpovědný, ale lidi fakt většinu existence svého druhu nevěděli, kde budou zítra ve 13:55 a že za 16 minut začíná Likehouse.

Mnohem víc než budíky, hodinky, mobily a další místa, kde se nám zobrazuje, kolik je, poslouchali sami sebe. Jejich snaha měřit čas vzešla z potřeby přežít – hodí se totiž, když víte, kdy máte zasít a kdy zase sklidit, kdy asi tak přijde zima a že za chvíli bude tma. Nejspíš jim to ale bralo mnohem méně pozornosti, kterou mohli směřovat třeba sami do sebe, do svých pocitů, myšlenek a svého těla.

A taky ještě na jedno místo…

O co přicházíme?

Ve skutečnosti nic opravdu důležitého nevzniká rychle. Říkejte tomu klidně romantická vsuvka, ale sami určitě víte, že věci jako láska fakt nemůžete měřit na stopkách. Že kvalitní vztahy nejde uspěchat a že jim musíte věnovat čas. Že opravdu dobrou práci neodvedete, když pořád koukáte na hodinky a snažíte se být co nejdřív hotoví. Že žádného člověka skutečně nepoznáte a nikdy mu do hloubky neporozumíte, když se u toho budete snažit být efektivní.

Nákup nám možná někdo do 90 minut přiveze a my se vyhneme frontám u pokladny. Také ale přijdeme o příležitost v té frontě potkat někoho, kdo nám změní život, a místo do e-mailu čumět do regálu a řešit, jaké si koupíme mléko.

Jídlo si také můžeme objednat do půlhodiny, ale nikdy se u toho nesblížíme natolik jako při společném vaření. A sice se vyhneme škrábání brambor, které nám kariéru asi nezmění, ale taky se připravíme o chvíli klidu, kdy jsme tam jenom my a ty brambory.

Nakonec možná opravdu jdou všechny ty školní úlohy spočítat v nastaveném čase. To ale ještě neznamená, že jsme pochopili matematiku.

Možná dokážeme oběhnout hřiště a splnit zadání tělocvikáře, ale nemusíme při tom objevit krásu sportu.

Možná má smysl měřit si každou minutu času strávenou s klientem, ale možná nám to také bere čas mu skutečně naslouchat a vytěžit pro nás oba mnohem víc, než si dokážeme představit.

Možná toho vážně musíme dělat tolik. Ale možná tím přicházíme o možnost být skutečně dobří v něčem, čemu se budeme věnovat naplno.

Asi má smysl spěchat. Pomůže nám to splnit všechny ty předpoklady a požadavky, které si na sebe bereme sami i pod vlivem okolí.

Možná je ale fajn nežít jen v Google kalendáři, Togglu a potřebě všechno měřit a kontrolovat. Protože s takovou se zdaleka nestane všechno, co by se stát mohlo. A my prožijeme život na čas a ve stresu.