Vzorem pro ostatní

Za poslední rok jsem navštívil řadu škol. Přednášel jsem na středních školách v mnoha městech, ale postupně začínám vystupovat i na těch vysokých. Brzy mě čeká už moje druhá přednáška na VŠE v Praze a podívám se i na Masarykovu univerzitu v Brně, kde budu moci studentům předat něco z toho, co jsem se naučil.

Hodně přemýšlím nad tím, co vlastně studentům říkat. Vnímám se jako poměrně skromný člověk, ale zase nejsem slepý. Vím, že se málo komu povede v mém věku získat tolik pracovních zkušeností, vybudovat tolik projektů, pomáhat dobročinným věcem, poznat tolik úspěšných lidí a sklidit za to tolik pozitivních ohlasů.

I přes všechna tato pozlátka, co možná vypadají hezky navenek, ale vidím i tu druhou stranu mince – to všechno, co jsem se naučit nedokázal, o co jsem přišel a co mě to stálo.

Síla slova

Pamatuji si na jeden zvláštní moment pár let zpátky. Tehdy mě na Twitteru začala followovat jedna blogerka. Podíval jsem se na její blog a líbil se mi. Byl opravdu dobře zpracovaný, a protože se blogování věnuji od svých 14 let, tak jsem její práci dokázal ocenit. Napsal jsem jí tedy zprávu, že jsem její blog viděl a že se mi líbí.

Odpověděla mi za pár dní slovy, že jí moje hodnocení udělalo obrovskou radost. A že ji motivovalo k tomu, co dlouho odkládala – dát v práci výpověď a zkusit štěstí na volné noze jako profesionální blogerka.

Seděl jsem s otevřenou pusou a nevěděl, jak zareagovat. Opravdu je její blog až tak dobrý, aby ji uživil? Nepřehnal jsem to se svým hodnocením a neměl jsem raději mlčet? Co, když to její rozhodnutí bylo špatné, a moje zpráva jí k němu motivovala? Hodně lidí zkusilo v podnikání štěstí, pochroumalo si zdraví a nedopadlo vůbec dobře. Co, když jsem jí svou zprávou poslal na podobnou cestu?

Naše slova mají obrovskou sílu. Mám řadu zpráv od lidí, které v něčem inspirovaly moje články nebo videa a kteří díky tomu udělali ve svém životě nějakou velkou změnu. Mám zprávy od lidí, kterým jsem takto skutečně změnil život. Stejně tak mám ohlasy z mých přednášek, ve kterých opět někdo našel něco, co potřeboval slyšet, aby se odhodlal k akci.

Jenomže ta síla nemusí být jen pozitivní.

Špatné rady od dobrých lidí

Málokdo z nás objevil něco nového. Ve skutečnosti spíše kopírujeme postupy a názory ostatních lidí. Já měl tu možnost mluvit už se stovkami úspěšných osobností z různých oborů a podívat se na to, jak pracují a přemýšlí. Dostal jsem od nich také spoustu rad, z nichž drtivá většina byla vlastně naprosto špatná.

Jako mladý student jste velmi snadno ovlivnitelní. K těm úspěšným vzhlížíte úplně jinak, než když vám je třicet, čtyřicet nebo padesát. Pro mě byli na škole obrovskými velikány všichni, co dokázali mnohem víc než já. Měl jsem velkou chuť jim naslouchat, učit se od nich a dělat věci tak, jak je dělají oni. Mám ji dodnes, ale už nad nimi přemýšlím mnohem kritičtěji.

Stejně jako někteří chtějí být jako Steve Jobs, Richard Branson nebo Elon Musk, chtějí být jako vy. Vidí, co jste dokázali, co jste vybudovali a jak přemýšlíte.

Já měl řadu vzorů a dnes zpětně vidím, že jsem od nich převzal i řadu špatných návyků. Tak třeba jeden z prvních lidí, od kterých jsem se opravdu hodně inspiroval a který pro mě byl symbolem úspěchu, mě přivedl k workoholismu. Fascinovalo mě, kolik toho zvládá a jak moc je výkonný. Chtěl jsem být jako on, a tak jsem neviděl hranice a pracoval, co to jen šlo. Byl jsem nezkušený, neviděl jsem, proč je to špatně, a všichni mi říkali, že za úspěchem stojí tvrdá práce. Vytvořil jsem si pracovní návyky, kterých se zbavuji dodnes.

Další úspěšný člověk mě naučil touze po uznání. Té touze, na kterou naráží tolik psychologů při hledání příčin problémů svých pacientů. Ten člověk mi tehdy řekl, že pokud chci být úspěšný, chci mít hodně klientů a chci vydělávat hodně peněz, musím být slavný. Alespoň v tom mém oboru.

Jeho rada není úplně hloupá. Jemu skvěle zafungovala. Přesto samozřejmě nelze slávu bezpodmínečně spojovat s úspěchem a už vůbec ne se životním štěstím. Já nad tím ale tehdy ještě takto přemýšlet neuměl a trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, že hon za uznáním ostatních mi spíš bere, než dává.

Další rada od úspěšného člověka, která byla naprosto k ničemu.

Symbol úspěchu

A teď stojím ve vysokoškolské aule. Dívá se na mě 200 stejně starých studentů a někdo mě jim představil jako toho úspěšného mladého podnikatele z Forbes 30pod30. Většina z nich by také chtěla vybudovat něco vlastního, jezdit takhle přednášet po školách a asi se i dostat do Forbesu. Chtěli by být také úspěšní.

Já v tu chvíli mohu udělat cokoliv. Mohu jim začít říkat, že pokud chtějí být úspěšní, musí pracovat 18 hodin denně, jako jsem to měl já na začátku. Mohu jim poradit, že musí pracovat na své slávě, založit si vlastní blog, makat na svých sociálních sítích a co nejvíce si přihřívat veřejně polívčičku. Stejně, jako jsem to dělal já na začátku.

Mohu jim také říci, že se musí denně hodiny sebevzdělávat. Číst všechno, co se číst dá, protože tak jsem to měl na začátku já. A v neposlední řadě jim mohu doporučit, že musí jít do věcí po hlavě, nepřemýšlet tolik nad riziky a prostě to udělat, ať už to dopadne jakkoliv. Protože tak jsem to měl na začátku já.

A za pár let za mnou může někdo přijít a říct mi, že tohle všechno udělal. Ten někdo nebude mít osobní život, ale zato bude mít blízko k pár doktorům. Bude zralý na psychologa, protože si vytvořil vnitřní návyky, které mu způsobují obrovský stres. Bude závodit o to, co vlastně nechce, ale z toho závodu už není snadná cesta ven.

Může mi říct, že jsem mu tenkrát poradil fakt na hovno. Stejně, jako bych to dneska řekl já těm úspěšným osobnostem, co mi radily na začátku.

Zodpovědnost za druhé

Závidím lidem, kteří se spokojí s jednoduchým argumentem. Nemohu přeci za to, jak se někdo jiný rozhodl. Pokud si někdo moje rady vzal k srdci a následoval je takto slepě, pak to není moje chyba, ale může si za to sám. Jsou to přeci rozumní lidé s vlastním mozkem a můj názor je jen můj názor, ne všemohoucí pravda.

Jasně, ale tohle je taky pěknej alibismus. Ve světě, kde na krabičky cigaret píšeme varování, že způsobují rakovinu, i když to všichni víme, hlásáme o závislosti před reklamami na hazard a mluvíme o pomatenosti lidstva ze všech fake news, závislostí na sociálních sítích, hrách a pornu, budeme všechno, jen ne přemýšlet nad dopadem našich vlastních slov a vlastních rad na životy ostatních?

Přitom toxicita našeho vlastního úspěchu podložená pár dobře míněnými radami může ublížit víc než krabička cigaret vykouřená uprostřed casina po 7 hodinách nad pornem.

Máme zodpovědnost za druhé. Máme zodpovědnost za to, co těm druhým říkáme. Máme zodpovědnost za to, jestli jim lžeme tím, že se děláme mnohem lepšími, než ve skutečnosti jsme, a vyprávíme jim náš příběh jen z té hezké stránky a zapomínáme při tom na to ošklivé. Máme zodpovědnost za to, jak jim představujeme úspěch a do jakého světa je tím zveme.

Pokud necítíme zodpovědnost za to, jak ovlivňujeme ostatní, neměli bychom ji požadovat ani po těch, co ovlivňují nás. Pak si ale všichni můžeme navzájem lhát, přetvařovat se, malovat se na krásno a necítit při tom vůbec nic.

Skutečné hodnoty

Před pár dny jsem natáčel s koučem Martinem Fuksem. Martin pracoval jako vrcholový manažer v Seznam.cz, založil vlastní e-shop a dnes se věnuje především koučování. Vyprávěl mi o čase, ve kterém se často scházel se starými lidmi z hospiců. Ti lidé byli už na sklonku života a on se jich ptal na to, čeho nejvíce litují.

Neodpovídali mu pracovními věcmi. Neříkali mu, že nejvíce litují toho, že nevydělali více peněz, neuspěli s nějakým projektem nebo se nestali slavnými.

Nejvíce litovali toho, že nestrávili více času s konkrétními lidmi.

Jejich slova, ačkoliv jsem je neslyšel osobně, mě jen utvrdila v tom, že všechny ty pracovní hacky, návody a postupy jsou až to poslední, co bychom měli mladým lidem předávat.

Po těch letech bych si mnohem více přál, aby mi ti úspěšní lidé z mých začátků ukázali spíš než to, jak hodně pracují, jak žijí. Aby mi pomohli pokládat ty správné otázky a neptat se jen na to, jak být výkonnější, jak toho dokázat co nejvíc a jak být co nejlepší, ale jak nezapomenout i na to důležité.

Přál bych si, aby ve všech těch přednáškách úspěšných podnikatelů, které jsem na začátku hltal, bylo mnohem víc o tom, jak podnikání ovlivnilo jejich osobní život a zdraví.

Přál bych si, aby mě naučili strávit více času s konkrétními lidmi.

Inspirovat zodpovědně

Za pracovním úspěchem, ať už si pod tím zpropadeným slovem každý najde cokoliv, je hodně tvrdé práce. Člověk musí dost obětovat a hodně věcem se naučit. Ne vždy může dělat jen to, co by skutečně chtěl. Pokud se pro to ale rozhodne, tak úspěchu zajisté dosáhne.

Z těch stovek úspěšných osobností nemá ani jedna zaručený návod na to, jak to dokázat. Všichni prostě dělali to, čemu věřili, mnohokrát se spálili, dost tomu obětovali a postupně vystoupali až tam, kam si určili nebo kam je to zavedlo.

Já také návod na úspěch nemám. Vím ale, že mě hodně ovlivnily rady ostatních lidí a vzory, které jsem v ostatních lidech viděl.

Rady, které jsem nechtěl, a vzory, které neexistovaly.

Pokud snad mám pro někoho být vzorem i já – a na těch školách jím jsem -, chci být dobrý vzor. Ten vzor, který bude spíš než o úspěchu mluvit o životě a který se bude ostatním snažit říkat celou pravdu. Možná jim neřeknu tolik hacků, návodů a milionových rad, ale třeba za mnou zůstane mnohem víc šťastnějších lidí, než kdybych jim je řekl.

A pokud se ke mně chcete přidat, můžete. Položte si otázku, jakým vzorem jste pro ostatní a zda ti ostatní ví to podstatné. A to podstatné jim běžte říct. Na školy, barcampy, do televizí i do rádií. Kamkoliv. Budu moc rád, když se o svůj skutečný příběh a o to, co vás stálo dosáhnout vašich cílů, budete chtít podělit se mnou a s desítkami tisíc lidí, kterým měníme životy na MladýPodnikatel.cz a kteří jsou připraveni vám naslouchat.

Z přednášky na VŠE…