Skončily prázdniny, dvouměsíční galeje, které jsem v minulosti prožíval

Tak je to tady zase. Prázdniny končí a začíná nový školní rok. Dneska jsem si to uvědomil a vzpomněl si na doby, kdy jsem ještě chodil do školy. Tehdy pro mě byly prázdniny hodně důležité, ale řekl bych, že ze zcela jiného důvodu než u mých spolužáků.

Jako student, co podnikal, jsem měl dny v podstatě stejné. Ráno v šest vstávačka, cesta do školy, po třetí návrat domů a rychle pracovat. Jako spáč jsem musel chodit dřív spát, protože jinak bych nezvládal fungovat ve škole, a pak se ještě vrátit domů a řešit práci. Takže se moje pracovní doba smrskla na dobu od cca 16 hodin do 21 hodin, v nichž jsem samozřejmě musel řešit i úkoly, rodinu, přátele atd. Někdy si říkám, že nechápu, jak jsem to všechno stíhal.

Tenhle režim mě skvěle naučil time-managementu. Zkoušel jsem si různé možnosti, jak si chytře plánovat čas. Vedle toho mě to přinutilo věci delegovat, což byl mimo jiné důvod, proč jsem po dobu studií platil lidi za to, aby za mě řešili e-maily s klienty, a následně s jedním z těchto lidí, s Adamem Pýchou založil firmu.

Dva měsíce volna pro mě tedy byly něčím neuvěřitelným. Podle mě dnes ve světě různých aplikací neexistuje jedna, která by dokázala alespoň přibližně odhadnout, o kolik procent mi vzrostla produktivita. Nesháněl jsem brigádu jako ostatní, neběhal po diskotékách a přiznám se, že jsem celkově zas tak často venku nebyl. Místo toho jsem makal, vlastně jsem se snažil udělat roční práci za dva měsíce.

Volné dny se projevily i na mé výslužce. Za červenec a srpen jsem vydělával tolik, co za většinu zbytku roku. Ačkoliv byly školy zavřené, nejvíce jsem se toho naučil právě o prázdninách. Byl totiž čas na sebevzdělávání, které jsem vedle školní docházky a pracovních povinností už fakt nestíhal v takové míře, v jaké jsem chtěl.

Mému psychickému stavu to neprospívalo. Mnohdy jsem chytal depky z toho, že už je půlka prázdnin za mnou. Když už se září blížilo, začal jsem zmatkovat a vyčítal si každý den, kdy jsem se nevěnoval ničemu podstatnému. Vstával jsem často třeba v deset nebo v jedenáct, ale makal někdy i do tří čtyř do rána. Neříkám, že v kuse, to jsem ani nechtěl, ale z těch dvou měsíců jsem víc času propracoval než prospal.

Když jsem studia ukončil, přišla obrovská změna. Naučen na dvouměsíční galeje jsem najednou získal všechen čas světa, s nímž jsem mohl naložit, jak jsem chtěl. Kurevsky skvělý pocit. Alespoň chvíli. Když si totiž uvědomíte, že vlastně nemáte kam spěchat, najednou opravdu nespěcháte. Zase spíte do dvanácti a nějak není důvod, proč zrovna dnes něco dělat a neodložit to na zítra.

Hodně jsem zahálel. Dny plynuly a práce zase tolik nešla. První týdny jsem byl ze všeho nadšený, takže jsem pracoval hodně, ale postupem času se to měnilo a já si stále uvědomoval, že to fakt nehoří.

Přejít ze systému, kdy vám váš denní rozvrh řídí jiní, na systém, kdy si ho řídíte sami, je hodně náročné. Teď už nemáte na co čekat, ale zároveň nemáte komu nadávat. Když práci nestihnete, je to vaše chyba. Když ráno zaspíte, je to váš průser. A když se byznys neposouvá, nestojí za tím nikdo jiný než vy.

A i proto vznikla prokrastinace, GTD a tyhle různé moderní názvy lenosti a neschopnosti makat. Já byl šíleně neschopný. Co mě z toho vyvedlo? Školní režim bez školy. Naplánoval jsem si práci tak, že se v kanclu scházíme na osmou, takže vstávat musím. Dny si plánuji dopředu a řídím se svým rozvrhem, který sice není tak striktní jako dříve, ale přesto tu je. Mám TODO listy na měsíce dopředu a musím je postupně proškrtávat. Jinak je něco špatně. Naštěstí mi to ale jde, i když už skončily prázdniny.