Schopnosti, které jsou skutečně důležité

Zapomněli jsme na to. Naše společnost už dávno nerozvíjí svou duchovní stránku tak, jak tomu bylo kdysi. Přestali jsme věřit v úplně všechno – v Ducha, Boha, přírodu, řád, Vesmír či cokoliv, co nám dává hlubší smysl. Místo toho věříme pouze tomu, že se jednou budeme mít lépe a že tohle kvůli tomu teď musíme udělat.

Byli jsem vychováni ve společnosti, kde „mít” znamená víc než „být“. Zrovna nedávno mi jedna žena řekla: „Pozorovala jsem, o čem si lidé povídají. Se mnou, nebo mezi sebou. Skoro vždy to bylo jen o tom, co mají, co si koupili nebo čím se mohou pochlubit. V podstatě se jen přetahovali, kdo je na tom líp.“

Sociální sítě jsou plné přetvářky a snahy ostatním dokázat, že líp jsme na tom právě my. Přednášet na školách a povídat si potom soukromě se studenty pro mě znamená ponořit se do světa strachu a pocitu méněcennosti. Spíš, než aby si užívali svobodu mládí, která se už nikdy nevrátí, jsou pohlceni potřebou něco dokázat a strachem, co se stane, když se to nezdaří.

V tomhle závodě si najdeme čas na Netflix, stories na Instagramu a pročítání statusů, ale už nám nezbyde na opětovné nalezení schopností a dovedností, které jsou skutečně důležité. Není to vydělávání peněz, vytváření produktů, budování kariér nebo získávání lajků. Je to schopnost hlubší všímanosti, abychom viděli to, co jiným uniká. Schopnost cílení naší pozornosti, abychom se nenechali snadno zlákat. Je to ovládání mysli a zklidnění se, abychom zbytečně nepodléhali myšlenkám, které nám škodí. Je to o vědomosti, že naše rozhodnutí jsou skutečně čistá a neposkvrněná strachem a minulostí.

Vím, že tomu hodně lidí nebude rozumět. V téhle době úspěchu, stresu a časové vytíženosti jsem na billboardech a říkám, že si máme pokládat správné otázky a při hledání odpovědí si říct o pomoc. Nebo jsem ve filmu a vyprávím, kolik toho v našem životě ovládá strach a proč i přesto děláme vždy to nejlepší, co dokážeme. Mnoho lidí to nepochopí a bude se tomu možná i smát.

Tohle jsem ale já. To, co visí na těch billboardech, co říkám ve filmu, co píšu na internet a co říkám osobně, jsem skutečně já. Říkám to, čím jsem si opravdu prošel a co cítím. Nedělám se lepším a nepředbíhám sám sebe. S pokorou se dál sebepoznávám, nechávám se učit od zkušenějších a dělám chyby. I o tom málu, co vím, chci ale mluvit.

A proto vás zvu ke zhlédnutí druhého dílu filmu Sebepoznání. Je o strachu a o tom, jak hrajeme přesně podle plánu. Plánu, který jsme si nevybrali, ale který si vybereme, pokud v něm budeme pokračovat.

Děkuji všem, co se (sebe)poznání otevřou.