Proč tolik lidí odchází?

Své soukromí jsem si vždycky střežil. Rád jsem upřímně sdílel úspěchy i pády v mém podnikání, stejně jako mi nevadilo přiznat, jak práce ovlivnila moje zdraví a co všechno mi způsobila. Nikdy jsem ale nesdílel příliš informací o mých vztazích a rodině. Dnes bych to chtěl udělat jinak a začít tento článek velmi osobním příběhem.

Byl to ten okamžik, který v životě zažil asi každý z nás. Přesto pro mě byl velmi zdrcující. Vztah, o kterém jsem dlouho snil, nevyšel. Odmítla mě. A ještě mi řekla spoustu zraňujících slov.

Ten večer jsem to nezvládal. Byl jsem na dně. Potřeboval jsem si s někým promluvit, a tak jsem napsal zprávu mé největší kamarádce. Svěřil jsem se jí se vším, co se stalo. Věděla, že pro mě ten vztah byl důležitý a že se kvůli němu opravdu hodně trápím. V tu chvíli jsem na to nemohl být sám, chtělo se mi brečet a potřeboval jsem pomoct.

Místo podpory a útěchy, kterou jsem od tak blízkého přítele očekával, se mi dostalo něčeho jiného. Kamarádka mi začala vytýkat všechny chyby, které jsem v tom vztahu udělal, a vyjmenovala mi spoustu důvodů, proč to kvůli mně nedopadlo dobře. Celou situaci mi tak udělala ještě mnohem bolestivější.

Tehdy jsem jí na to odpověděl, že lidé jsou v podobných chvílích na dně a neuvažují správným způsobem. Mohou udělat spoustu špatných rozhodnutí a že přesně podobné stavy mnohdy vedou i k sebevraždě. Ten večer jsem potřeboval cokoliv, jen ne vysvětlovat, jak jsem špatný a jak jsem si to celé pokazil sám. Měla by se proto zamyslet, zda se ke mně zachovala správně a zda by její pomoc nemohla mít v případě někoho jiného mnohem katastrofálnější následky.

Odpověděla mi, že i kdybych se zabil, napsala by mi to znovu a stejně. Znovu by mě zranila. Znovu by přilila olej do už tak nekontrolovaného ohně. Ten večer jsem ztratil nejen tu dívku, ale i mou největší kamarádku.

Od té doby se všechno výrazně změnilo. Já se obklopil lepšími přáteli, kteří si uvědomují sílu slov, a úžasnou přítelkyní Luckou, která mi je velkou oporou i v těžkých chvílích a na kterou se mohu maximálně spolehnout.

Na lednovém Summitu Forbes 30pod30 v Bratislavě. 🙂

Jenomže to je můj příběh. Já se s tím zvládl poprat a z toho popela vstát. Každý den ale slyším a vidím spoustu dalších příběhů, které tak dobře nekončí, protože ne každý je Fénix a mnoho z nás ten popel pohltí.

Před dveřmi Karlovy Univerzity už několik dní hoří svíčky. Dělají to na uctění památky studenta, který spáchal sebevraždu poté, co neuspěl u státnic. Podle některých k němu učitel projevil „nebývalou tvrdost“ (zdroj).

Ten student není sám. Pokud je vám mezi 15 a 29 lety, je sebevražda druhým nejpravděpodobnějším důvodem vaší smrti. V Česku máme dokonce nadprůměrnou sebevražednost mladistvých. Ne v rámci Evropy, ale v rámci celého světa. A zájem studentů o školní psychology každý rok stoupá (zdroj), takže to nevypadá, že nás ta statistika trápí.

Daniel Gamrot (vlevo) na Freelance Klubu MladýPodnikatel.cz. | Autor fotky: Jirka Chomát

Na mých akcích za zavřenými dveřmi často probíráme i velmi osobní témata. Otevřená a upřímná atmosféra zavládla i na Freelance Klubu s Danem Gamrotem. Většina posluchačů, z nichž skoro všichni byli podnikateli na volné noze, bez okolků přiznala, že se cítí unaveni. Jedna posluchačka dodala, že nedokáže přestat myslet na práci. Další freelancer zase přiznal, že se cítí slabý a že se mu práce projevila na zdraví.

Na E-shop Klubu jeden z nejúspěšnějších českých e-commerce podnikatelů Martin Rozhoň před 60 dalšími e-shopaři prohlásil, že podnikání je „velmi osamělá činnost“. A vyprávěl příběh o jeho vyhoření a o tom všem, co mu úspěch v práci vzal. Podobně, jako to před lety udělal programátor Petr Hložek v mém videorozhovoru a mnoho dalších, které jsem na kameru i mimo ni vyzpovídal.

S Martinem Rozhoněm na E-shop Klubu MladýPodnikatel.cz. | Autor fotky: Jirka Chomát

Před pár týdny jsem si psal s jedním známým českým freelancerem. Nelíbily se mi jeho statusy na Facebooku a cítil jsem z nich, že se něco děje. Napsal jsem mu zprávu a on mi přiznal, že si prošel velmi těžkým obdobím. Rozpadl se mu vztah, málem mu zkrachovalo podnikání a skoro to neustál.

V jedné obrovské nejmenované firmě učinil za posledních několik měsíců generální ředitel tisíce velkých i malých rozhodnutí, z nichž ani o jednom byste neprohlásili, že jej udělal pro lidi. Jsou to rozhodnutí plná zákazů a tvrdých nařízení doprovázená výhružkami a arogancí. Stovky zaměstnanců tak dennodenně čelí nátlaku od člověka, kterého nemají ani šanci potkat osobně. Nemohou s ním komunikovat, nemají možnost mu říct svůj názor.

Tento generální ředitel spoustu svých zaměstnanců takřka na hodinu a bez konkrétního vysvětlení propustil. Včetně paní, která pro firmu pracovala 15 let. Jen 2 roky před důchodem.

Není to dlouho, co jsem seděl s mamkou v jedné kavárně, a nedobrovolně poslouchal chlapa, který opodál křičel do telefonu věty plné vulgarit. Naproti němu seděl jeho syn. Nemohlo mu být ani 15. Poslouchal každé jeho slovo, učil se a ve svém nitru formoval člověka, kterým bude po zbytek svého života.

Poslední E-shop Klub. Hlavním hostem byl Otakar Janík ze SvětPlodů.cz. | Autor fotky: Jirka Chomát

Když se mi před nějakou dobou objevily zdravotní problémy, navštívil jsem jednu lékařku. Prohlédla mě a velmi teatrálně se zděsila. Vylekala mě tím, ale neposkytla mi vůbec žádné vysvětlení. Jen prohlásila název nějaké nemoci, o které jsem nic nevěděl, a v rychlosti mi napsala recept na prášky. Vše se odehrálo snad během minuty a už mi dala jasně najevo, že bych měl odejít.

Byla velmi arogantní. A celou dobu ji sledovala mladá studentka medicíny, která u ní byla na praxi. Přišla se od ní učit. Stejně, jako se učil ten chlapec z kavárny od svého otce.

Ta doktorka ve mně způsobila něco, co jiní doktoři o řadu měsíců později nazvali úzkostmi. Po té kontrole jsem totiž přišel vylekaný domů. Měl jsem nemoc, o které jsem nic nevěděl. Začal jsem tedy hledat na internetu a našel, že ta nemoc může přerůst v rakovinu a že ta rakovina mě může zabít.

Nejsem lékař. Hltal jsem ty informace jako naprostý laik, věřil jim a vyvolal v sobě takový strach, že jsem spoustu následujících měsíců trpěl a zatížil tím nejen sebe, ale i moji rodinu.

Když mi nepomohla doktorka, obrátil jsem se na pacienty. Našel jsem si skupinu na Facebooku a začal si psát s pár lidmi, kteří trpí stejnou nemocí. Chtěl jsem je požádat o rady, zkušenosti a o pomoc. Dozvěděl jsem se ale, že jeden z nich kvůli té nemoci dokonce přemýšlí o sebevraždě. Představte si, jak jsem se cítil. Co jsem si myslel, že mě asi čeká.

Nakonec to dopadlo dobře. Vyhledal jsem lepší lékaře, kteří se mnou mluvili vstřícněji a vysvětlili mi, že v mém případě to není tak horké. Později mi další vyšetření dokonce ukázala, že tu nemoc ve skutečnosti nemám.

Mrzí mě na tom jenom to, že neznám jméno studentky, která tam byla s námi. Chtěl bych jí říct, že ta doktorka není dobrý vzor a že ona může být – a měla by být – lepší.

Mohl bych vám vyprávět spoustu dalších příběhů. Mých vlastních, ale především mnoha dalších lidí, které znám. Stejně jako všechny v tomto článku je spojuje jedno.

Stačilo málo.

Stačilo, kdyby mi ta kamarádka tehdy napsala pár hezkých slov o tom, že ta holka vlastně nestála za to, že pro ten vztah také neudělala vůbec nic a že i přesto, kolik jsem toho pro ni udělal já, neudělala ona pro mě vůbec nic a celou dobu byla neskutečně sebestředná.

Stačilo, kdyby mi ta doktorka věnovala ještě 30 vteřin svého času a řekla mi, že stejnou nemocí trpí statisíce lidí a že navzdory internetu není nikterak vážná. A že mohu jít v klidu domů, chodit na kontroly a brát prášky.

Stačilo by, kdyby si všichni učitelé na světě občas připomenuli, že rozhodují o životech mladých lidí. Lidí, kteří ještě nemají tak silné osobnosti jako dospělí. Lidí, na které tlačí celá společnost v tom, jak musí být úspěšní a kolik toho musí v životě dokázat. A lidí, kteří mají své sny, které jim oni mohou rozbít jedním jediným slovem. Rozhodují o jejich životech. A měli by mít pokaždé na paměti, že mohou rozhodnout i o jejich smrti.

Stačilo by také to, kdyby si šéfové ze všech firem uvědomili, jak velký vliv mají na životy a rodiny svých zaměstnanců. A že podpis jedné výpovědi a to, jak a kdy to tomu člověku řeknou, může způsobit něco opravdu ošklivého nejen jemu, ale i mnoha dalším lidem včetně dětí.

Stačilo by, kdybychom si uvědomovali sílu svých slov. Že naše slova mohou toho člověka na druhé straně zastihnout ve chvíli, kdy je nešťastný a kdy se v jeho životě dějí špatné věci. Může být pod tlakem toho osamělého podnikání, o kterém mluvil Martin Rozhoň na mé akci, a zrovna řešit krize ve svém podnikání. Může se mu rozpadat osobní i pracovní život podobně jako tomu freelancerovi se smutnými statusy na Facebooku. Může toho na něj být hodně a může se cítit špatně tak, jako se cítili lidé, kteří to přiznali na Freelance Klubu.

Měli bychom vědět, že to, jak se ke druhým chováme a co jim říkáme, ovlivňuje to, jací potom budou na ostatní.

Měli bychom vědět, že každý z nás je vzorem pro ostatní. Zlo, které vyvoláme, rozdmýchá jen další zlo. Jeden komentář na Facebooku může přinést další. Když si kopne jeden, kopne si i někdo po něm.

Jsme zodpovědní za to, co děláme a co naše slova a činy způsobí u ostatních.

Bez ohledu na to, jak se někdo připraví na zkoušku, jaké pocity k němu chová jaký učitel a jak náročná ta zkouška je, neměla by na jejím konci čekat smrt.

I to, že se tak moc ženeme za úspěchem, je chybou nás všech. Jak moc ty unavené freelancery z mé akce ovlivnilo, jak jsme dneska navenek všichni produktivní, zvládáme toho tolik, neustále oznamujeme nějaké novinky a působíme tak skvěle, ačkoliv se možná cítíme ještě hůř než oni? Jak moc to jejich pracovní nasazení ovlivňuje iluze, kterou o úspěchu v našich statusech, stories a tweetech vytváříme?

Kolik lidí jsem takto nakopl já prostřednictvím mých článků a sociálních sítí, na kterých jsem sdílel jen práci a neukázal nic ze zbytku mého života? Jen v tomto článku jsem vám vyprávěl dva příběhy, kvůli kterým jsem byl hodně nešťastný, ale zvenčí to nikdo nepoznal, protože jsem nic z toho nesdílel a všechny jsem vás nechal sledovat pouze to, co dělám v práci. I já jsem ale jen člověk. Nejsem robot a trápí mě mnoho věcí, které trápí každého z nás v osobním životě. Měl bych to říkat, protože i já jsem vzorem pro ostatní a i já musím přemýšlet nad tím, zda ten vzor je správný.

Nechci být jen polovičatým vzorem. Problémy v životě máme všichni. A měli bychom si uvědomit, že je mají i ti, ke kterým promlouváme. | Autor fotky: Jirka Chomát

Neříkám, že neseme stoprocentní zodpovědnost za druhé. To není ani možné. Kdybych se tehdy večer po přečtení zpráv od mé kamarádky skutečně zabil, byla by to moje chyba. Já bych učinil to nejhorší možné rozhodnutí, stejně jako ho učinil ten student z Karlovy Univerzity.

Pokud ale přijmeme za fakt to, že učitelé a školy nenesou ani píď zodpovědnosti za své studenty a za to, jak se zachovají poté, co je vyhodí od zkoušky, pokud doktoři nenesou žádnou zodpovědnost za to, jak se pacient vyrovná se špatnými zprávami, které se od něj dozví, pokud šéfové nenesou zodpovědnost za to, jakým způsobem vyhodí člověka ze své firmy a co ten člověk potom udělá, pokud rodiče nenesou zodpovědnost za to, jak se chovají před svými dětmi a jakým vzorem pro něj jsou do budoucna, a pokud my všichni neneseme zodpovědnost za to, jací jsme přátelé, partneři a lidé pro ostatní, pak…

Pak jsme vybudovali svět, ve kterém se nemůžeme divit, že z něj tolik lidí odchází.