Probudit potenciál

Autor fotky: Podnikni to!

Na základce a na střední jsem vždycky zčervenal, mým tělem se prohnalo nepříjemné teplo, začal jsem se potit a někdy jsem nedal dohromady ani jednu souvislou větu. Předstoupit před třídu a něco jí odprezentovat, natož pak něco naprosto nepřipraveného, pro mě byla noční můra. Měl jsem to ještě několik let potom, až do jedné chvíle.

Tehdy jsem dostal první nabídku přednášet před stovkami studentů. Společně se mnou tam měli mluvit zkušení profesionálové on-line byznysu a marketingu.

Když jsem ten e-mail četl, zděsil jsem se. Ihned mě napadlo, že něco takového nikdy nemohu potvrdit, protože na to nemám. Představil jsem si ty stovky zvědavých hlav, které čekají na to, co jim řeknu, čím je zaujmu, jak je pobavím a co jim předám. O přednášení pro ostatní a předávání svých zkušeností jsem vždycky snil, ale vnitřně jsem na to neměl. Neskutečně jsem se toho bál.

V ten moment jsem si ale řekl, že pokud se chci posunout, musím to udělat. Nabídku jsem přijal a upsal se tak něčemu pro mě strašidelnému, co mě mělo čekat za pár měsíců.

Chtěl bych teď napsat, že jsem rychle obešel všechny kurzy prezentování, objednal se na školení od nějakého zkušeného lektora nebo že jsem začal studovat nejlepší řečníky na světě, pouštět si jejich videa na Youtube a v duchu si představovat, že jsem jako Steve Jobs a pouhými třemi slovy „One More Think“ na chvíli zastavím srdce všem v sále a milionům lidí po celém světě.

Nic z toho jsem nedělal. Ve skutečnosti jsem měl tenkrát tolik vlastní práce, že jsem přípravu na přednášku odkládal skoro až na poslední chvíli. A to i přesto, že jsem sám sobě dal slib, že to nebude ledajaká přednáška. Bude nejlepší.

Asi tři dny před akcí jsem chodil po bytě a v hlavě si představoval, jak se na mě všichni ti lidé dívají a jak poslouchají každé mé slovo. Ta slova jsem si v duchu i nahlas říkal stále dokola. Vždy jinak, ale neustále jsem mluvil. Sám pro sebe a pro virtuální publikum tam někde v mé hlavě v prázdném bytě. Neučil jsem se to nazpaměť, učil jsem se pocítit tu atmosféru a flow, které jsem v ní chtěl vytvořit.

Když jsem za tři dny přišel do sálu a postavil se před publikum, tak tam nikdo nebyl. Hlediště bylo plné, ale já ho neviděl. Stále jsem mluvil k těm lidem v mé hlavě a jen chvílemi jsem do toho zapojil i skutečné studenty, co mě právě teď poslouchali. Jel jsem vlastní hru podle mých pravidel.

Přetáhl jsem asi o hodinu, ale nikomu to nevadilo. Moje přednáška byla hodnocena jako jedna z nejlepších. S mnohými z těch studentů jsem se scházel ještě měsíce po ní, s některými jsme se stali přáteli a nechybělo moc a málem jsem tam tehdy našel i novou partnerku.

Tento týden jsem měl celkem tři přednášky. První pro začínající podnikatele v rámci Podnikni to! (viz fotka). Druhou pro studenty na VŠE. A třetí pro neziskovku Nadání a dovednosti. Už nechodím po bytě a nemluvím k lidem, co neexistují. Dnes už se skoro vůbec nepřipravuji (na některé přednášky dělám prezentaci, na jiných není zapotřebí, ale tak i tak většinu přednášky improvizuji).

Úvodní vtipy nemám naučené. Vždy použiji něco, co se v ten moment děje. Takže si vystřelím z toho, že studenti na VŠE před mojí přednáškou psali nějaký test. Nebo vyprávím příběh, jak mi Matěj Krejčí, který přednášel přede mnou, dal v minulosti svou vizitku s citátem, že často nedostaneme to, co chceme, ale to, co potřebujeme, a dodal, že to určitě bude pasovat na moji situaci. Aniž by to věděl, udělal to krátce po mém rozchodu s přítelkyní. Takže jsem ho měl sto chutí zabít.

Tyhle vtípky na začátku mě rozesmějí a já se díky nim uvolním. A se mnou se baví i všichni ostatní. Jsou nahodilé, autentické, spontánní. A někdy nemám náladu nebo mě nic nenapadne, a tak vtípek neříkám a hned přejdu k věci. Taky to jde…

Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří čekají na svou šanci. Každý den pracují na svém snu a někde tam uvnitř se v nich skrývá obrovský potenciál. Ten potenciál ale doposud nedokázali probudit. Protože si nevěří, protože si myslí, že na to nemají, protože se to možná nehodí.

Já to měl stejně. Také jsem si nevěřil a dnes rozhodně nejsem profesionální řečník. Kdyby mě sledoval profesionál, stoprocentně by mi vytknul spoustu chyb a nedostatků. Jenomže… To jsem já. A já mám chyby a nedostatky. A i přes ně jen za letošní rok budu vystupovat před minimálně tisíci studenty, přičemž první tisícovku překonám ještě v prvním pololetí.

Jakkoliv se to stále učím a musím se v tom obrovsky zdokonalit, píší mi studenti, jak jim moje slova změnila život, jak je k něčemu motivovala nebo jak je přivedla k nějakému nápadu. To vše jenom proto, že jsem tehdy nepodlehl strachu a přijal tu nabídku na první přednášku.

Nikdy v životě nepřijde moment, který ten potenciál v nás probudí. Probudit ho totiž musíme sami. Nestačí čekat, je potřeba to udělat. Možná to nebude ideální jako v mém případě, ale i tak můžeme inspirovat ostatní nebo dělat cokoliv dalšího, co jsme si vysnili. První krůčky ale můžeme udělat ihned. Klidně právě teď.