Všechno nemusí být perfektní

Foto: Denny Müller – Unsplash

Spousta lidí kolem mě žije v permanentním stresu.

Dnešní doba je stresem tak naplněná, že už to o ní říkáme bez špetky zamyšlení a jako něco, co je naprosto normální. Mluvíme o tom, jak se všechno zrychluje, jak všichni někam pospícháme, jak pořád něco kupujeme a jak nemáme času nazbyt.

Vidím spoustu lidí, kteří jsou tím doslova pohlceni. Trpí úzkostmi, nestíhají, pořád o něco usilují, nemají čas na své blízké, neodpočívají, nestarají se o své tělo a mnozí už řeší různé zdravotní problémy, nebo se k nim alespoň blíží.

Když přemýšlím nad tím, co spojuje všechny ty vystresované, uspěchané lidi v úzkostech kolem mě, napadá mě jedna věc.

Vysoká očekávání.

Nám totiž vůbec nic nestačí. Nestačí nám vesnice, kde běžně bydlelo mnoho generací před námi, a tak se co nejdřív stěhujeme do velkých měst. Nestačí nám dovolená v Itálii, ale raději bychom podnikli cestu po Španělsku nebo zajeli do Thajska. Nestačí nám mít dva tři dobré přátele, ale potřebujeme potkávat neustále někoho, psát si zprávy s desítkami lidí a všechny sledovat na Instagramu.

Nestačí nám vypadat tak, jak vypadáme. Chceme vypadat mnohem líp, a tak držíme diety, nutíme se do fitka a odpíráme si ten kousek čokolády na nervy. Nestačí nám umět jednu věc pořádně, a tak se učíme milion kravin kolem, abychom se přeci neztratili na trhu práce.

Nestačí nám mít dítě, které chodí na normální školu. Chceme doma génia, a tak ho přihlásíme na tu nejtěžší střední široko daleko, aby se několik dalších let topilo v průměru a nemělo čas vůbec na nic dalšího.

Nestačí nám mít firmu, ze které si každý rok dokážeme vyplatit hezké peníze, děláme něco pro město, ve kterém působíme, a pracujeme v prostředí, kde se na věci tolik netlačí. Místo toho expandujeme hned do pěti zemí světa, bereme si obrovské úvěry a nestačíme se divit, jak rychle nám ty děti rostou před očima.

Nám prostě dneska vůbec nic nestačí. Chceme víc. Chceme toho vědět víc, vlastnit víc, ovládat víc, poznat víc, procestovat víc, dokázat víc a vytvořit víc. Chceme víc peněz, slávy, uznání, sexu, svobody, všech možných krámů, chytrých keců na Facebooku, jistot ve všem možném a nákupů ve výprodeji.

Proč to chceme? Protože je to přece normální. A navíc si to zasloužíme.

Jenomže vysoká očekávání plodí obrovských strach. Čím víc toho chceme, tím víc tomu musíme obětovat. Nepostavíme globální firmu po večerech. Nevychováme doma génia, pokud mu neupřeme možnost užít si mládí. Nezažijeme toho asi tolik, když budeme studovat vysokou, mít náročnou fulltime práci a do toho se snažit o vztah s partnerem a postavu z časopisů.

Když se ptám studentů na vysokých školách, co by chtěli v životě dokázat, nejčastěji mi odpovídají klasickou formulí z romantických filmů – mít úspěch v práci, láskyplnou fungující rodinu, finanční nezávislost a pevné zdraví.

Jenomže to všechno kurva něco stojí.

Už jen „úspěch v práci“ je hobby, na kterém můžete pracovat 18 hodin denně. Finanční nezávislost vyžaduje obrovské přemáhání se do studia investování a rozšiřování své finanční inteligence, případně do budování něčeho, co vám vydělá takový balík, že si v padesáti budete moct dovolit cokoliv.

A rodina? Ta se netvoří úkoly v TODO listu nebo projektovým řízením. Ta není šťastná tak, jak velké je vaše bankovní konto nebo jak dlouhý máte životopis. Ta se tvoří pozorností a vaší přítomností, i když v tu chvíli můžete být kdekoliv jinde na světě a dělat tam milion jiných věcí.

Problém ale není v tom, co chceme a o čem sníme. Problém nastává, pokud jsou naše sny až příliš nereálné a pokud očekáváme jen to perfektní.

Život je jenom tak skvělý, jak si dokážeme užít to, co máme.

Možná nám stačí malá spokojená lokální firma a možná ani nemusíme podnikat. Možná nám stačí normální práce někde, kde sice budeme brát o něco míň, ale šéf nás bude znát jménem. Možná si nemusíme brát hypotéku na největší barák ve městě, ale možná bude lepší, když doma strávíme o něco víc času. Možná nemusíme procestovat svět, ale můžeme skutečně poznat místo, kde žijeme. Možná nemusíme chodit do nejlepších restaurací, ale možná nám stačí si uvařit polívku a užít si, že nikam nespěcháme.

Foto: Dmitry Schemelev – Unsplash

Možná jsme se narodili do světa, ve kterém je neúspěch všechno, co je průměrné a co nijak nevyniká. Kde na piedestal stavíme ty, co navzdory všemu dosahují neuvěřitelných výsledků a jejich Instagramy vypadají líp než profily cestovek. Kde holce už nestačí stát se dospělou ženou, ale kde by nejlíp měla mít mezeru mezi stehny a C-level pozici v nějakém korporátu. Kde klukovi nestačí dělat smysluplnou práci pro ostatní, ale kde by měl mít sixpack a ve třiceti vlastní barák.

Možná jsme se narodili v době, kdy se na nás tlačí ze všech stran včetně naší rodiny a kdy je normální si dát denně sklenku vína na uklidnění a stále mladší chodit k psychoterapeutům.

Možná jsme se ale narodili s vlastním mozkem.

Mozkem a svobodou se rozhodnout, co skutečně chceme a proč jsme sem vlastně přišli. Schopností určit si takové cíle, které nás budou bavit a ne jen stresovat. Mít taková očekávání, která nám budou sloužit a nebudou nás omezovat.

Proč?

Protože ve stresu vybudujeme ty firmy, objedeme svět a koupíme si Teslu. Ale jenom v klidu si ten život – ten jeden jediný život, který máme – dokážeme užít.

Přeju ti život, ve kterém dokážeš velké věci a splníš si všechny své sny. Především ti ale přeju život, ve kterém tě nebaví jen tvé cíle, ale především cesta za nimi. Bez zbytečného stresu, neustálých úzkostí a nekončícího strachu, že to nedáš.

Věř mi, že žádný z tvých cílů není tak důležitý, jako jsi ty sám/sama. Vzpomeň si na to, až zas nebudeš stíhat.

PS: Sleduj mě na Instagramu.