Jiří Rostecký Parťák pro podnikání a osobní rozvoj

Není, kam spěchat

19. 11. 2020

Závod

Foto: Jonathan Chng / Unsplash

Každý seriál má svého lůzra. V populární americké sérii Kravaťáci jím je Louis Litt, kterého hraje Rick Hoffman. Úspěšný právník specializující se na finanční právo a partner advokátní kanceláře ztvárňuje postavu, která se snadno nechá ovládat emocemi a ve vzteku tyranizuje své kolegy, ale ve svém nitru netouží po ničem jiném než lásce a uznání.

Louis je neodmyslitelnou postavou Kravaťáků. Takovou, kterou máte tendenci nenávidět, ale ve výsledku ji milujete a je vám jí vlastně líto.

Na začátku sedmé série Louis řeší rozchod s přítelkyní Tarou. Po ní z celého srdce toužil, ale stačila jedna hádka a vztah se rozpadl. Dokonce už spolu plánovali i svatbu a děti, po kterých Louis touží snad ještě víc.

„Dobře, Louisi. O co ti skutečně jde?“ ptá se psycholog na jednom z dalších sezení, na kterých Louis nezvládl své emoce.

„Nejde o Taru… Jde o to dítě,” odpovídá Louis se smutným výrazem: „Bojím se, že nikdy nebudu otcem.“ Sezení už se blížilo ke svému konci, a tak mu psycholog naznačil, že právě objevili téma na další sezení. To Louise ještě více naštvalo: „Právě jsem se vám svěřil s obavou, že mi tikají hodiny a vás zajímá jen váš drahocenný čas?“

Psycholog se na něj podíval svým klidným pohledem. „Napadlo tě někdy, že nemáš žádné hodiny a děti můžeš mít, kdykoli chceš?“ řekl trpělivě a připomenul mu jeho idol – amerického herce Tonyho Randalla, který se prvního dítěte dočkal až v 77 letech, což je skutečně pravda.

Potkal jsem už spoustu lidí, kteří jsou jako Louis. Bojí se, že jim utíká čas.

Mnoho mladých žen dnes žije v depresích proto, že na ně tlačí okolí, jelikož ještě nemají děti. Skoro ani nedostudovaly vysokou školu a už se jich známí ptají, kdy konečně budou shánět kočárek. Mluvil jsem s řadou z nich a vím, že čím blíž jsou třícítce (nebo dokonce už ji překonaly), tím víc se tento tlak stupňuje.

Nemusí jít ale jenom o děti. Spousta dalších si přijde už příliš stará na rozjezd podnikání, změnu kariéry nebo nalezení životního partnera. Přijdou si staří i na to, aby si zahráli hru na počítači, ačkoliv po tom vnitřně touží.

Všem tikají hodiny. Dělají to neúprosně a nikdy se nezastaví.

V tomto článku vám budu vyprávět, jak tikaly mně a proč měl Louisův psycholog pravdu.

Na závodní dráze

Když jsem začínal podnikat, bylo to krátce po maturitě. Místo na vysokou školu jsem denně docházel do své kanceláře a rozjížděl první podnikání. Všimla si toho jedna novinářka z Hospodářských novin a kontaktovala mě s žádostí o rozhovor. Ještě jsem ani nezačal naplno podnikat a už mě velké noviny označovaly za příklad mladých lidí, kteří se pouští do byznysu.

Bylo mi dvacet, a takový článek s egem dvacetiletého kluka zamává. Nebudu lhát, že jsem na sebe byl skutečně hrdý a připadal si jako budoucí Bill Gates. Příběhů mladých géniů, kteří změnili svět ještě dřív, než ho vůbec měli čas poznat, je plný internet a všichni je dobře známe. Vedle Gatese třeba Mark Zuckerber, Steve Jobs, Elon Musk, Richard Branson a další, kteří svoje firmy rozjeli ve velmi nízkém věku.

Pro mě bylo podnikání formou vlastního vyjádření. Chtěl jsem tvořit a dělat to, co mě baví. Dlouhou dobu jsem žil v kleci vytvořené v mých myšlenkách, která mi říkala jednoduchou pravdu: „Dělej si, co chceš. Je ti dvacet, nemáš děti, rodinu, hypotéku a žádné závazky. Můžeš si dělat úplně cokoliv, co budeš chtít. Do třicítky máš čas.“

Ta věta mě napadá dodnes a sám jsem ji mnoha mladým lidem na začátku kariéry připomenul. S odstupem času ale vím, jak dokáže být nebezpečná.

Mému životu totiž určovala hranice.

Pokud je vám dvacet, tak vám za chvíli bude dvacet jedna. Ani se nenadějete a oslavíte pětadvacetiny. Do třicítky je to už kousek. Ještě se ani pořádně nic nenaučíte, nic neprožijete a najednou si uvědomíte, že už nejste dospělí jen proto, že to někdo říká, ale proto, že byste už fakt měli být.

Ta hranice pro mě představovala konec svobody. Pokud si teď mohu dělat, co budu chtít, ale jednoho dne se to všechno změní a o tu možnost přijdu, pak to bude na hovno den. Musím tedy pospíšit a všechno stihnout co nejdřív, abych byl ve třiceti připraven.

Takto se cítí mnoho mladých lidí.

Jenomže žít život ve spěchu a připadat si jako na závodní dráze, nemá smysl. Nejen, že jsem tím na sebe vytvářel neuvěřitelný tlak a způsobil si spoustu stresu a možná i zdravotních problémů, ale roky svobody a mladistvé tvorby si vůbec neužil. Pořád jsem cítil, že se blíží deadline a že můj čas je omezený.

Ten závod trval několik let. Stihl jsem toho spoustu, ale mnoho mi toho i uniklo. Byly to až první zdravotní problémy způsobené stresem, rozpad vztahu, ve kterém jsem zbytečně pospíchal, a mnoho chvil o samotě, ve kterých jsem jen přemýšlel a díval se na sebe z nadhledu, co mi připomnělo pravdu mnohem důležitější.

Ta hranice není moje.

Žijeme podle ostatních

Smutné na lidském životě je, jak s ním zacházíme. Všichni jsme dostali čas, který skutečně omezený je. A místo, abychom si ho užívali a žili podle vlastních představ, tak se srovnáváme a přejímáme představy ostatních.

Říkáme tomu hodiny, ale ve skutečnosti většinou myslíme jen rekordy, kterých dosáhli naši známí. To, že někdo založil byznys ve dvaceti, neznamená, že ho někdo jiný nemůže založit ve čtyřiceti. Dokonce i to, že někdo založil rodinu před třicítkou, absolutně neznamená, že ji někdo další nemůže založit po třicítce.

Holka

Foto: Sydney Sims / Unsplash

Jistě, zejména pro ženy existuje mnoho zdravotních důvodů, proč děti do určité věku stihnout. Ale matek, které první dítě přivedly na svět až později, je přeci celá řada. Rozhodně to neznamená, že by holky už v pětadvaceti měly žít v depresích, že ještě nenašly ani pořádného kluka.

Já se věkem ostatních nechával ovlivnit hodně. V myšlenkách jsem s nimi závodil, protože oni přeci něco stihli dřív než já.

Stydím se přiznat, že jedna z myšlenek poté, co mě Forbes zařadil do seznamu 30pod30, byla o tom, že jiní to zvládli rychleji, a to přeci něco znamená. Mně se to povedlo až v pětadvaceti. Byl jsem takový idiot, že i v nejprestižnějším tuzemském žebříčku pro mladé jsem měl potřebu se srovnávat s někým dalším.

Naštěstí mi život dal lekce, které nebyly příjemné, ale díky kterým jsem se srovnávat přestal.

Dodnes si pamatuji na moment, kdy jsem byl ze všeho už tak vyčerpaný, že jsem si musel dát několik dní volno. Sedl jsem si ke stolu, zapálil svíčku a do deníku začal vypisovat, co mě nejvíc trápí. Napsal jsem tam všechno, co mi způsobuje stres a čeho se bojím. Pak jsem se na to podíval a došlo mi, že celými zápisky se jako černá nit vine spěch.

Pospíchal jsem, protože jsem musel stihnout tohle nebo tamto. Pospíchal jsem, protože jsem se bál, že už na něco budu starý. Pospíchal jsem, protože někdo jiný byl mladší než já. Pospíchal jsem, protože jiní už to dávno dokázali. Pospíchal jsem, protože jsem byl singl a moji spolužáci ze školy už měli dvě děti. Pořád jsem kvůli něčemu pospíchal.

„Napadlo tě, že žádné hodiny neexistují?“

Byl jsem už na pokraji svých sil a věděl, že takhle žít nechci. Nechci být ve strachu a neustále se za něčím hnát. Kašlu na to. Možná něco nestihnu ve správný čas, a tak to přijde později. Nebo to nestihnu vůbec, tak hald nebudu mít všechno. Možná něco není úplně správně, ale ne vše se také děje na náš pokyn.

Věci mají svůj čas a je potřeba jim ho dopřát. Určitě se nám to ale nepovede, pokud se budeme neustále srovnávat s ostatními a určovat náš život podle toho jejich.

V ten den jsem to hodil za hlavu a vždy, když se mi v hlavě zase objevily ty debilní hodiny, jsem si řekl, že je mi to jedno.

Žijte podle sebe

Dnešní společnost toho po nás chce opravdu hodně. Je těžké žít v době, kdy je vám na každém rohu připomínám úspěch a to, jak jsou všichni dokonalí. Z internetu, televize i časopisů a knih se na nás valí ukázky bezchybných kariér, pohádkových zážitků a věcí, které jsou na dosah ruky, pokud pro to něco uděláme.

Můžeme cestovat, denně si užívat, studovat jakoukoliv školu, najít si práci v milionu firem, udělat kariéru v politice, založit vlastní byznys, naučit se další jazyk, obletět svět, vydělávat ukazováním cizích produktů, číst nekonečné množství knih, bavit se v záplatě seriálů a filmů, inspirovat se od nejlepších influencerů, dělat něco dobročinného, poznávat lidi všemožných národností a klidně se u toho posrat, protože každou chvíli přicházíme na další a další příležitosti, které můžeme využít.

Když už to není rodina nebo naši přátelé, tak nám alespoň lidé na internetu ukazují, jak bychom měli nebo jak bychom mohli žít. Kdy máme mít děti, jak máme být úspěšní, jak bychom měli vypadat i co bychom měli jíst.

Dokonalost nikdy nebyla oslavována tak jako nyní, ačkoliv všichni víme, že se za ní skrývá mnohem ošklivější realita.

Můj první zářez v médiích se povedl jenom díky tomu, kolik mi bylo let. Forbes si mě všiml také proto, že mi ještě nebylo 30. Jenomže věk přeci není to, co mě definuje, a já ani nechci, aby tím byl.

Máme tolik času, kolik si sami uděláme a kolik nám naše zdraví dovolí. Je úplně jedno, jestli něco zvládneme později než ostatní, ale hlavní je, abychom zvládli především to, co sami chceme, a abychom si to dokázali užít.

V čekárně u doktora člověk nepřemýšlí nad tím, že stihl něco do třicítky. Přemýšlí nad tím, zda bude mít ještě šanci stihnout i něco dalšího. V tu chvíli je mu stejně, jako bylo mně, úplně jedno, jestli mu táhne na dvacet, třicet nebo šedesát. Zajímá ho jenom to, zda bude moct.

A my můžeme.

Tak zahoďme všechny hodiny, přestaňme se srovnávat s ostatními, žijme naplno a počkejme, co si pro nás život přichystal a kdy nám to dopřeje.

19. 11. 2020

Komentáře čtenářů:

Co na můj článek říkáte vy?