Na ty, kterým chybí odvaha

Za poslední roky jsem si povídal se stovkami lidí o jejich práci a životě. Nepřeháním. Lidské příběhy mě vždycky zajímaly, chtěl jsem je pochopit a třeba (bude-li to v mých silách) těm lidem nějak pomoci. Je to vlastně hlavní důvod, proč dělám MladýPodnikatel.cz. Baví mě poslouchat příběhy a pomáhat lidem na jejich životní cestě.

Mezi těmi stovkami lidí byli osobnosti různého věku, společenského postavení, různých zkušeností a naprosto odlišných pohledů na svět. Povídal jsem si se studenty stejně jako s největšími profíky svých oborů, s lidmi, kteří mají hluboko do kapsy, i s těmi, pro které už milion není tak velká výzva. A postupem času mě baví přicházet na to, co je všechny spojuje.

Psychologové by vám nejspíš řekli, že nás všechny (vědomě i nevědomě) ovlivňují naše traumata z dětství. Špatná (nebo naopak velmi dobrá výchova), špatní (nebo naopak velmi dobří rodiče), naši sourozenci, spolužáci, kamarádi nebo třeba jenom něco, co jsme zaslechli nebo udělali a ovlivnilo nás to na celý život.

Psychologové mají pravdu. Já k tomu dodávám, že nám chybí odvaha to změnit.

Je to vlastně většina z těch, se kterými jsem si povídal, co mi časem přiznala, že nedělají to, co vždycky dělat chtěli, že nejsou s lidmi, se kterými by být chtěli, že nežijí tak, jak by chtěli, a že jsou v područí čehosi od toho mindráku z dětství po vývoj okolností, který je v minulosti svedl na úplně jinou cestu, než po jaké se chtěli vydat.

Dostali zajímavou nabídku práce, byznysovou příležitost, něco na ně v zaměstnání dočasně spadlo a oni to dělají dodnes, přizpůsobili se svému partnerovi a zapomněli při tom na sebe nebo to mělo jiný důvod. Vždycky ale uhli z cesty a zpětně je to mrzí.

Zprvu jsem si myslel, že největší problém je v tom, že si to neuvědomujeme. Jsme tak soustředění na to, co právě žijeme, že se na sebe jen zřídka (pokud vůbec) podíváme z nadhledu. Náš životní úspěch vnímáme jako tvrdou práci a naši vlastní zásluhu, ačkoliv je mnohdy spíše dílem náhody a vývojem těch okolností, kterým jsme se podrobili.

Po těch stovkách diskuzí ale postupně přecházím k názoru, že největším problémem je něco jiného.

Nedostatek odvahy to změnit.

Slyšel jsem už spoustu lidí, kteří mi říkali něco ve smyslu, že by ve skutečnosti chtěli dělat něco úplně jiného, než dělají. Paradoxní na tom je, že ti lidé to změnit mohou. Většinou jim stačí najít si práci v jiném oboru (mnohdy by si i finančně polepšili), rozjet drobné podnikání s minimálními investicemi do začátku, začít pomáhat nějaké neziskovce, s někým podobně naladěným se spojit nebo něco jiného.

Důvod, proč to nedělají, je právě v tom, že jim chybí odvaha a že si o tom s nikým, kdo by jim ji dodal, nepovídají.

Odvaha přiznat si svoji situaci, svoje vnitřní trápení a rozpory, ve kterých žijí. Odvaha přiznat si to životní selhání, že se nevyvíjíme přesně tak, jak bychom asi měli. Odvaha jít proti proudu, překvapit okolí naším rozhodnutím a udělat něco nezvyklého. Odvaha vystavit se tomu riziku, že to nevyjde, a připravit se řešit situace, do kterých se tak dostaneme.

Odvaha začít žít tak, jak bychom chtěli. Ne, jak bychom měli.

Mrzí mě, kolik z nás navenek působí šťastně a spokojeně. Kolik z nás dokáže iluzí sociálních sítí žít mnohem spokojenější virtuální životy než ty skutečné. Mrzí mě, že neumíme ten jeden (pouhý jeden!) život, který máme, využít skutečně tak, jak bychom chtěli. A tak jím dál mrháme podle nějakých nepsaných pravidel a našich vnitřních předsudků a nikdy si nepřiznáme, že od skutečné změny nás dělí především naše vlastní odvaha.

Ale nebojte. Fakt nejste sami. Těch super vyrovnaných a spokojených lidí se životem pevně ve svých rukou je kolem vás podstatně méně, než jak to vypadá. A ještě méně je těch, co tu odvahu dokázali najít.