☰

Jiří Rostecký

Má smysl studovat vysokou školu?

15. 4. 2017

Pamatuji si na tu radost, když mi přišel dopis s informací, že jsem byl přijat na vysokou školu, kterou jsem si moc přál po maturitě studovat. Už jako přijatý student jsme se do ní jel podívat poprvé, když mě pozvali, abych si vyslechl základní informace.

Tehdy jsem strávil půl dne snad hodinovou přednáškou a čekáním ve frontě na nějakou kartičku, kterou jsem jaku student musel mít. Při druhé návštěvě jsem dostal test z ruštiny, kterou jsme do té doby nikdy nestudoval. Ačkoliv jsem tenkrát varoval, že jsem se s ruštinou setkal tak maximálně na dresu Jágra, když hrál ještě za Omsk, bylo mi řečeno, že to je jedno a že mám test vyplnit.

Výsledek toho testu dodnes neznám, ale na tu školu už jsem se nevrátil.

Nebylo to ani tak kvůli těmto dvěma trapným a arogantním zkušenostem, jakožto spíše kvůli mým vlastním ambicím a vizím, které se neslučovaly se studiem na vysoké. Jednoduše jsem tehdy udělal objektivní zhodnocení, jaká cesta za mou vysněnou budoucností je nejefektivnější, a vysoká škola to nebyla.

Od těch dvou návštěv uběhly už 4 roky. Téma, zda jít nebo nejít na vysokou, pro mě tehdy bylo životně důležité. Přeci jen jsem vyrůstal v prostředí, kdy mi na základní škole učitelé říkali, že se musím hodně učit, aby mě přijali na střední, zvládnul jsem maturitu, získal diplom na vysoké a našel si dobrou práci. Na střední mě od druháku učitelé stresovali, že maturitu nezvládnu, pokud se nebudu průběžně připravovat. Pak jsem se učil 3 dny a maturitu zvládl.

Dnes je pro mě to téma tabu. Je to to poslední, co bych dneska potřeboval řešit. Přesto se mě na to občas někdo zeptá a já sám si sebekriticky kladu otázku, zda jsem tehdy neudělal chybu. Zda jsem přeci jen neměl počkat a neměl jsem se vydat cestou většiny mých přátel, kteří dnes vysoké školy studují a pyšní se prvními většími úspěchy. Protože pokud ano, mohu se pokusit do toho rozjetého vlaku ještě naskočit.

Poctivě jsem přijímal a zvažoval všechny argumenty, které mi zkušenější lidé, než jsem já, předložili. Začal jsem nejdříve věřit, že mi vysoká škola pomůže získat cenné kontakty, což u mne jako argument padlo velmi rychle s dojmem, že dnes kontakty nemám zrovna zanedbatelné.

Věřil jsem i v to vzdělání, které mi snad může chybět. Tehdy jsem chtěl studovat ekonomiku a marketing. Před pár dny jsem ale mému vrstevníkovi, který píše nějakou práci a studuje marketingovou školu, vysvětloval, co je to affiliate a jak funguje.

Za ty 4 roky jsem se rok co rok pohyboval min. v šestimístných obratech, řešil jsem vše od registrace k DPH po založení firmy, nad praktickými a hlavně reálnými problémy jsem prodiskutoval hodiny s účetními, daňaři a právníky, prodal jsem firmu, vymáhal svoje první faktury, prodělal stovky tisíc, málem zkrachoval a poznal, jak snadné, ale vlastně jak strašně těžké je vydělat peníze a jak s nimi efektivně hospodařit.

Moc mi toho nezbylo. Když vidím některé moje přátele, jak po škole makají, aby si vydělali na školné, nájem a život, jak se po nocích šprtají, protože jindy nemají čas, a kolik mají povinností, ve kterých mnohdy sami nevidí smysl, nevěřím ani v ta uvolněná studentská léta.

Zbyla mi angličtina. To je něco, s čím sám dnes bojuji. Je to moje velká slabina. Na střední jsem poctivě vyplňoval písmenka do učebnic, opakoval naučená slovíčka a napsal pár slohovek, ale skutečnou angličtinu jsem se tam naučit nedokázal. Věřil jsem v to, že tohle mi s vysokou školou uniklo a že tam bych se anglicky naučil pořádně.

Řekl jsem to pár lidem. Naposledny při mé přednášce v Hubbru. Všichni se mi vysmáli. Doslova všichni mi řekli, že by mi v tom vysoká škola nepomohla. A když vidím pár mých přátel, začínám tomu docela věřit.

Tím padnul můj poslední argument a já na to zůstal sám. S tím vším, co jsem za ty 4 roky zažil, co jsem se naučil a co jsem pochopil o životě (kdy jsem se poměrně rychle z kluka, co chtěl dělat byznys a vydělávat miliony, posunul do role, že vlastně nejde o peníze, ale že ten život musí za něco stát a že chci být hodnotou nejen sám pro sebe, ale i pro ostatní), dnes pro lidi, jako jsem já (tedy ne pro všechny), smysl ve studiu vysoké školy nevidím.

Napsal jsem třikrát ministryni školství. Popsal jsem jí svoje osobní zkušenosti, ale i zkušenosti desítek stejně starých, starších i mladších lidí, se kterými se setkávám. Nechtěl jsem a nechci ze sebe dělat reprezentanta většiny, protože jím jednoduše nejsem. Ale chtěl jsem jí dát nezaujaté informace, které jsem za tu dobu nasbíral. Vnímám se tak, že nechci být někým, kdo si jen stěžuje, ale kdo třeba může i svou trochou přispět ke změně. Neodpověděla.

Když se mě ale po tom všem dneska někdo zeptá, zda studovat vysokou nebo zda se vydat vlastní cestou, nevolím ani jednu z možností. Myslím si totiž, že ta otázka je velmi špatně položená. Správně by si každý, kdo o tom přemýšlí, měl zodpovědět, zda je připraven přijmout za sebe zodpovědnost a dnes a denně si vnitřně obhajovat, že tehdy udělal správně.

Nevnímám vysokou školu jako povinnost. Nevnímám ji ani jako ztrátu času. Vnímám ji jako prostředek k dosažení nějakého cíle, stejně jako jsem tehdy já vnímal jako prostředek jinou cestu a definoval si dílčí kroky, jak za tím cílem dojít. A dost možná bude pro někoho jiného právě vysoká tím nejlepším prostředkem, jak svého cíle dosáhnout. Možná.

Mrzí mě ale, že studium na vysoké hodně lidí vnímá jako dogma. Ne jako prostředek. A přenáší to na mladé lidi, kteří mi dnes většinou vůbec nejsou schopni obhájit, že ta jejich cesta je tou nejlepší cestou za jejich cílem.

Přitom právě to by se měli naučit co nejdřív.

POZOR! Přišlo mi mnoho reakcí na tento článek, a tak si zde můžete přečíst pokračování. A není toho málo!

Pamatuji si na tu radost, když mi přišel dopis s informací, že jsem byl přijat na vysokou školu, kterou jsem si moc přál…

Zveřejnil(a) Jiří Rostecký dne 15. duben 2017

15. 4. 2017

Komentáře čtenářů:

Co na můj článek říkáte vy?