Jeden den na Václaváku

Pamatuji si na jeden hezký moment ze střední školy. Dostal jsem velkou pochvalu od paní ředitelky. Byla za to, jak jsem reprezentoval školu na jedné akci, kde měly různé další školy své stánky a představovaly se budoucím studentům.

Rozdával jsem tam tehdy letáky a lákal kolemjdoucí k našemu stánku. Povídal jsem si s nimi o tom, jaká naše škola je a proč by na ni měli jít. Už nevím, kolik mi bylo, ale bylo to poprvé, co jsem takhle veřejně chodil mezi cizími lidmi, oslovoval je a něco jim nabízel.

Prý jsem v tom byl moc dobrý, protože mi paní ředitelka řekla, že ještě neviděla žádného studenta, který by k tomu přistoupil s takovým nasazením jako já. Ostatní takoví asi nebyli, pro mě to ale bylo normální.

Zakladatelka Radosti dětem Kateřina Wich v našem stánku na Václaváku.

Uplynulo pár let a já se dostal do podobné situace. Dneska jsem strávil 10 hodin na Václavském náměstí, oslovoval cizí lidi, rozdával jim letáky, povídal si s nimi a představoval jim naši neziskovku Radost dětem. Snažil jsem se o to, aby nás podpořili pár korunami do kasičky nebo něčím jiným.

Prošly kolem mě tisíce lidí. Potřásl jsem si rukou s lidmi všeho věku, různých národností a dokonce i různé rasy. Potřásl jsem si rukou s lidmi v drahém oblečení a s vybraným chováním, stejně jako s bezdomovci a opilci.

Bylo to stejné, ale přeci jiné než na střední. Jiné zejména v tom, co jsem se při tom naučil.

Naděje

Celá akce spočívala v prezentaci neziskovek, které se zaměřují na děti s onkologickým onemocněním. Bylo jich tam několik.

Když jsme přijeli na místo, překvapil mne přístup lidí z některých z nich. Postavili si své stánky, posadili se a čekali, až za nimi ostatní přijdou. Za celou akci jsem nezaznamenal jednu neziskovku, která by opustila svůj stánek. Seděli na židlích nebo vedle nich stáli a bavili se s těmi, kteří se u nich zastavili.

My to dělali jinak. S letáky v ruce jsme oslovovali lidi i desítky metrů od našeho stánku. Kolemjdoucí jsme zastavovali a lákali je k nám, abychom jim ukázali, co děláme. Rozdali jsme stovky letáků a nachodily desítky tisíc kroků. Mnoho lidí nás odmítlo, někteří nám ani neodpověděli na pozdrav. Jenomže někteří alespoň mně osobně vyrazili dech.

Pamatuji si na slečnu, která stála kousek od našeho stánku. Vypadala velmi nepřístupně. Tak moc, že jsem nedával příliš nadějí do toho, že ji naší neziskovkou zaujmu. Pozdravil jsem ji a ukázal jí náš leták. Skoro mi neodpověděla a začala si jej číst. Po chvíli k ní přišel její partner a začali leták číst spolu.

Ustoupil jsem kousek dál a stále jsem v sobě necítil příliš naděje, že tento pár nás bude chtít podpořit. Najednou ke mně ta slečna přišla a zeptala se, zda by mohla někam dát naši kasičku a vybírat pro nás peníze. Řekli jsme jí, jak to chodí. Její přítel mi prozradil, že si sama prošla rakovinou.

Najednou jsem neviděl holku, co je nepřístupná. Viděl jsem holku, pro kterou není snadné být na akci pro onkologicky nemocné děti. Spatřil jsem v ní obrovský zájem nás podpořit a velkou vážnost, se kterou vnímá to, co děláme. Byl jsem rád, že jsem nad ní nezlomil hůl a i přes ty malé šance za ní přišel.

Vhodila nám něco do kasičky a společně s přítelem odešla. Netrvalo dlouho a přítel se vrátil se slovy, že pořádá vlastní veletrh a že by pro nás na něm mohl vybírat peníze nebo nás nějak jinak podpořit. Domluvili jsme se a když podruhé odešli, za pár minut jsem je spatřil v davu, jak si nad naším letákem povídají. Bylo očividné, že o nás.

Ti dva, do kterých jsem nedával vůbec žádnou naději.

Skutečná láska

Na té akci nás podpořilo mnoho lidí. Přiznejme si, že máme občas tendenci soudit ostatní podle vzhledu. Já se to snažím nedělat, ale když ke mně přišel člověk, který vypadal jako bezdomovec, a vhodil nám do kasičky několik mincí, byl jsem prostě překvapený. Nečekal jsem to.

Stejně tak jsem nečekal další mladý pár. Prošli kolem nás a vůbec se nezajímali o to, co děláme. Přesto jsem je zastavil, ukázal jim náš leták a zjistil, že mluví nějakým jazykem, který vůbec nedokáži identifikovat. Povedlo se mi jim vysvětlit, co děláme. A v tu chvíli ta slečna udělala něco nečekaného. Vzala desetieurovku, rychle nám ji vhodila do kasičky, otočila se, objala přítele a… začala plakat. To vše během snad pěti vteřin.

Vůbec nevím proč. Neptal jsem se, protože vím, že ta odpověď by nebyla hezká. Stačilo mi ty dva vidět, jak stojí uprostřed jednoho z nejrušnějších míst v celé zemi, udělali obrovské gesto a jsou tu sami pro sebe. Viděl jsem v nich skutečnou lásku a měl jsem chuť je obejmout také.

Je to důležité

Ten den pro mě byl opravdu náročný. Moc jsem toho nenapsal, nebylo mi úplně dobře, cítil jsem se dost unavený a strávil jsem celý den na nohou a mluvením s lidmi. Byl jsem už poměrně rád, když se akce pomalu blížila ke svému konci. Bylo to v době, kdy se jaksi změnilo složení lidí, kteří nás tam navštěvovali. Dopoledne přicházeli rodiče s dětmi. Odpoledne a později večer už převažovaly mladé páry, které nás tolik finančně podpořit nechtěly.

Vzpomínám si na slečnu z jedné z těch neziskovek, která seděla ve svém stánku. Zašel jsem za ní a zeptal se, jak to jde. Odpověděla mi, že za poslední tři hodiny přišlo tak pět lidí. Já mezi tím mluvil s tak pěti sty, protože jsem na ně nečekal a šel jim naproti.

Už jsem si myslel, že se to celé skutečně blíží ke konci, když se najednou u našeho stánku objevil pán, o kterém jsem v tu chvíli netušil, že mě dožene k slzám.

Díval se na náš stánek a zkoumal, co děláme. Usmíval se a já mu nabídl čokoládu, kterou jsme tam zadarmo rozdávali lidem. Byl moc příjemný a já mu chtěl udělat radost, a tak jsem se ho jako mnoha jiných zeptal, kolik má dětí, abych mu pro ně mohl dát čokolády.

Odpověděl mi, že jedno už umřelo.

Kdyby mi ten pán dal pěstí. Kdyby po mně tu čokoládu hodil a začal mi nádavat. Kdyby udělal cokoliv jiného, byla by to pro mě menší rána, než když mi takhle odpověděl.

Úplně jsem ztuhnul. Nevěděl jsem, co říct. Zmohl jsem se na trapné, že mě to moc mrzí. V duchu jsem se nenáviděl, protože mě nic lepšího nenapadlo.

Začal mi říkat celý příběh. Co se jeho půlročnímu dítěti stalo a jak umíralo na rakovinu. Měl slzy v očích a já nevěděl, jak je zastavit. Dodal, že je velmi… velmi důležité pomáhat.

Ten pán měl další dvě děti. Místo jedné čokolády jsem mu dal celé balení čokolád. Pak jsem mu dal ještě jedno balení a pak ještě dvě. A pak mu Katka Wich dala balík hraček, které mohl dát svým dětem. Odmítal to s tím, že je to hodně. Pro nás to v tu chvíli bylo to nejmenší, co jsme pro něj mohli a chtěli udělat.

Bylo toho hodně, a tak jsem mu pomohl všechno odnést za jeho dětmi. Cestou mi dál vyprávěl svůj příběh a najednou změnil tón a řekl, že to nechce probírat před ženou. Nechápal jsem to, ale najednou přede mnou stála jeho paní. Byla těhotná a překvapená ze všech těch hraček. Odnesli jsme je jejich dvěma chlapcům a já viděl, jak se jim rozžářily oči, když je spatřili.

Já s Katkou před naším stánkem.

Udělat víc

Nevím, kolik jsme vybrali peněz. Nevím, kolik našich letáků skončilo někde v koši a kolik lidí využije toho čísla účtu, které je na něm napsané, a pošle nám alespoň pár stovek. Vím ale to, že jsme tu akci využili naplno. Řekli jsme o nás spoustě lidem a já bych mohl vyprávět příběhy mnoha z nich.

Příběh páru, který se snad pět minut rozhodoval, zda nám dá stovku.

Příběh opilce, který si přišel pro čokoládu a zachrastil nám něčím v kašičce.

Příběh matky postiženého dítěte, která mi vyprávěla o tom, jak máme pomáhat dalším matkám s podobným osudem.

Příběh jiné matky, jejíž dítě rakovinu porazilo a která s ním strávila spoustu času v nemocnici.

Příběh několika cizinců, kteří vůbec nerozuměli našim letákům, ale přesto nás finančně podpořili.

Příběh paní, která celý den na akci bavila děti, protože je s kolegy chodí bavit i do nemocnic, a mě jediného napadlo se jí zeptat na to, jak bychom se mohli vzájemně podpořit, aby pak odcházela s několika letáky a nápady, které probere se svými kolegy.

Mohl bych takto vyprávět spoustu příběhů, ale všechny spojuje jedno.

Udělali jsme víc.

Neseděli jsme na místě a nečekali. Nevyhlíželi jsme těch pár lidí, co se u nás zastaví a budou nám chtít něco dát. Potlačili jsme svoje ega, věřili jsme tomu, co děláme, a vydali se vzdorovat nezájmu tisíců lidí, abychom stovkám z nich dali náš leták, desítky z nich nám na místě daly peníze a jednotky s námi domluvily něco ještě většího.

Nebyli jsme ve stánku s naším logem. Byli jsme na Václaváku. A ten Václavák jsme využili celý.

Jsem skvělý

Za poslední čtyři roky se toho v mém životě změnilo hodně. Zejména se v něm objevilo až příliš lidí, kteří mají potřebu mě hodnotit. A tak mi ti, co nemají sebemenší tušení o mém životě, neví, čím si v dané chvíli procházím, jaké řeším problémy a co mě trápí, říkají názor na to, jaký jsem. Někdy mě chválí, jindy mě kritizují.

Dneska večer, po skončení té akce, mi jeden člověk, který mě pár hodin pozoroval při práci a který mě do té doby naživo viděl všehovšudy třikrát, řekl, že jsem skvělý.

Myslel to dobře, ale já nejsem skvělý. Je moje povinnost odvádět dobrou práci. Stejně, jako to byla moje povinnost tehdy na střední. Nemusím dělat všechno a nemusím to dělat nejlépe na světě, ale musím to dělat naplno. Udělat to co nejlépe je moje práce. Kdyby ne, proč bych to měl dělat?

Skvělý byl někdo úplně jiný. Všichni ti, co tam přišli se svými příběhy a co nás podpořili.

A zejména byl skvělý jeden pán. Pán, který nám vhodil do kasičky stovku. Pán, který mi řekl, že má velký smysl pomáhat. Pán, který se mi svěřil se svým příběhem a nechtěl o něm mluvit před svou ženou.

Ten pán, kterému umřelo dítě.

Jemu to ale nikdo neřekl.

Přitom on z nás všech se svou ženou udělal nejvíc.