Jaký bude odkaz koronaviru?

Teď se vám přiznám k něčemu, za co se na mě možná budete zlobit…

Něco ve mně si potajmu přeje, aby tohle všechno, co se děje, neskončilo tak rychle.

Já vím, je to ošklivý. Věřte mi, že i já si ze všeho nejvíc přeji, aby se naše životy vrátily do normálu, aby ekonomika fungovala, firmy prosperovaly, lidé nepřišli o práci, neziskovky mohly dál pomáhat, kultura nás mohla dál bavit, lidé ve zdravotnictví a v celém IZS si zase mohli oddechnout a hlavně, abychom byli všichni v pořádku, zdraví, svobodní a abychom nežili v tomhle blbém strachu, že nebezpečí číhá na každém rohu.

Přesto ale cítím ještě něco, co se bojím, že s návratem do normálu zase zmizí.

Za celý můj život jsem nikdy nezažil, že by si lidé pomáhali tak jako dnes. Když si dneska s někým píšu nebo volám, upřímně se mě každý ptá, jak se mám. Není to žádný small talk, na který jsme zvyklí. Je to upřímný zájem i od lidí, se kterými jsem se strašně dlouho neviděl.

Mnohem více spolu sdílíme naše pocity. Když už nám začíná být smutno, když nám z toho začne hrabat nebo když nás něco fakt naštve. Jsme k sobě mnohem upřímnější a nezdržujeme se vatou kolem všeho, co chceme tomu druhému říct.

Ten neviditelný hajzl nás zbavil většiny toho, co jsme ještě před pár dny považovali za samozřejmost. Zůstalo nám málo, a tak jsme se zaměřili na věci, které jsme do té doby tak často nedělali.

Více si povídáme.

Uklízíme si doma a zbavujeme se přebytečných věcí.

Sebevzděláváme se.

Odpočíváme.

Revidujeme naši práci a náš život.

Bavíme se více s přáteli a s rodinou.

Podporujeme se navzájem.

Snažíme se pomáhat těm, kteří to potřebují.

A děláme spoustu dalších věcí. Jasně, ne všichni. Někteří třeba nestíhají zachraňovat svoje firmy, i když skoro každý podnikatel, se kterým se teď bavím, se i přes krizi ve svém podnikání snaží dělat ještě něco pro ostatní. Některým je to taky úplně jedno. Ale přesto vidím tu obrovskou změnu, o které moc nemluvíme. Že i přes to všechno, co se teď kolem nás děje, se v některých oblastech ten svět stal lepším.

Nevíme kdy, ale ono to přejde. Vláda zruší stav nouze, karanténu a oznámí, že už je to venku bezpečný. V ten moment se zase budeme moci vrátit do normálu. Budeme mít znovu nabité kalendáře a spoustu práce, kterou musíme udělat. Budeme zase rádi, když si najdeme čas na klidný oběd a trochu pohybu. Naše small talky naváží tam, kde skončily, takže se zase budeme mít jenom „dobře“, a blaho ostatních už nebude naše KPI.

Moc si přeji, aby ten moment nastal co nejdřív. Ale stejně tak si přeji, aby odkaz koronaviru nestál jen na tom, kolik lidí nakazil a kolik přinesl obětí, ale také na tom, že mezi námi znovu postavil mosty a že nás udělal lepší lidi.