6. 11. 2020
Foto: Dan DeAlmeida / Unsplash
Překvapuje mě, kolik lidí se dnes pere se ztrátou hlubšího smyslu. Říká se, že více než kdy dřív potřebujeme, aby naše práce měla větší význam a aby nás v něčem přesahovala. Dokonce se tvrdí, že mladí lidé si stále více své zaměstnavatele vybírají i podle toho, jakou zanechávají ve světě stopu a jaká je jejich hodnota pro společnost.
Mnoho lidí si přijde neužitečných. Neví, jak mohou k něčemu většímu přispět i oni. Hledají svoje životní poslání a chtějí dělat dobré věci.
V tomto článku vám ukážu 5 maličkostí, které může udělat každý z nás a které mi v dnešní době neskutečně schází. Věřím tomu, že jsme se jako společnost posunuli. To ovšem znamená, že musíme čelit i novým výzvám a problémům. Příležitosti pro konání dobra často leží přímo před námi, ale my je nevidíme.
I malý dobrý skutek může zažehnout něco většího. Ne každý může najít lék na rakovinu nebo přispět ke zdravější ekologii. Budeme-li ale věnovat pozornost i detailům, pak nebude zapotřebí tolika velkých hrdinů. Úplně bohatě stačí, když půjdeme ostatním příkladem sami a když na dobro nebudeme čekat, ale budeme ho vytvářet.
Nikdy v historii lidstva jsme nebyli tak propojeni jako nyní. Technologie daly příležitost poznat se lidem, kteří by se ještě před pár desítkami let neměli šanci najít. Bohužel nám ale daly možnost se navzájem i srovnávat a vyprávět příběhy, které se nezakládají na pravdě.
Sociální sítě nejsou plné autentických fotek, ale herních výkonů parodujících někoho jiného. Snažíme se vypadat krásně a úspěšně a ukazovat náš životní styl tak, aby abychom ostatní okouzlili. To ale současně znamená, že se srovnáváme jak s těmi, kteří takoví jsou už dávno, ale i s těmi, kteří nikoliv.
Vytvořili jsme společnost, která adoruje výjimečné lidi a předkládá nám je za vzor. Ne za to, jací jsou, ale za vybrané části jejich příběhů, které se zrovna povedly.
Snažíme se vyniknout nad ostatními a ukázat svoji sílu. Pravdou ovšem je, že stejně jako před Bohem bychom si měli být rovni i v běžném životě. Všichni jsme výjimeční, ale nikdo z nás natolik, aby úmyslně vyvolával v ostatních závist a žárlivost.
Úplně všechno, co děláme – od naší tvorby na sociálních sítích, chování v tramvaji nebo v přístupu k cizím lidem – má vliv na ostatní. Každou vteřinu do světa vysíláme energii, která vytváří emoce. Pokud tou energií je snaha být lepší než ostatní, dokázat svoji dokonalost a připomenout jim jejich nedostatky, pak to nejsou emoce pozitivní.
Tou nejmenší změnou, kterou může udělat každý z nás, je přestat se srovnávat s ostatními. Nemusíte mít nejkrásnější fotky na Instagramu a sdílet těch pár nádherných míst, která jste za život navštívili. Nemusíte být nejchytřejší člověk na Facebooku a sbírat lajky za líbivé komentáře. Nemusíte v myšlenkách kádrovat lidi podle toho, jak vypadají, jak se chovají a odkud pochází.
Nemusíte být odlišní. Můžete být jedním z nás a užívat si, že jste součástí něčeho většího. Dělejte vše, co děláte, ale dělejte to s přesvědčením, že přispíváte dobré věci a nehoníte si jen vlastní ego. Zamýšlejte se nad tím, co vaše konání vyvolá u ostatních.
A pokud sami závidíte a chcete být někým jiným, pak tvrdě pracujte, ale především si uvědomte svoji krásu a jedinečnost. Ať už totiž dokážete cokoliv, nebudete spokojeni, pokud nemilujete sami sebe.
Na světě nefunguje správně nic, co není v rovnováze. Stačí jen malá odchylka a úplně cokoliv zamíří ke své zkáze. Funguje to tak v přírodě, ale i v lidském životě. Ani náš život není nakloněn jen na jednu stranu a přináší spoustu krásných, ale i velmi náročných období.
Foto: Tengyart / Unsplash
Děje se to mimo jiné proto, abychom mohli růst. Kdyby se nám v životě nestalo nic špatného a se vším jsme byli spokojeni, nenašli bychom jediný důvod, proč cokoliv měnit. A právě změna nás dělá silnějšími a lepšími.
Příběhy, které o sobě vyprávíme ostatním, ale vyrovnané nejsou.
Sdílíme vše pozitivní a krásné, ale už zapomínáme na kapitoly, ve kterých se neusmíváme. Realita je potom taková, že ti navenek nejvíce vysmátí často trpí depresemi a vůbec nejsou šťastní. Jen o sobě dokázali vytvořit představu ideálu, které chce dosáhnout každý.
I přesto je na světě mnoho lidí, kteří se zrovna teď dobře necítí a přijdou si v dnešním světě, ve kterém jsou všichni v pohodě a bez chyby, naprosto ztracení. Jenomže my všichni brečíme, všem nám je občas špatně a nedaří se. Spousta lidí dnes trpí úzkostmi, depresemi, alkoholismem a různými závislostmi. Tak kde jsou?
Druhá změna může přispět k vyšší autentičnosti naší společnosti. Sám na svém blogu a sociálních sítích sdílím i velmi nepříjemné momenty mého života. Přiznal jsem se třeba k úzkostem, nezvládnutému rozchodu, neúspěšnému podnikání a mnoha chybám, které jsem udělal. Možná se mi někteří dodnes smějí, ale mnohem víc lidí mi poděkovalo za moji upřímnost a otevřenost.
Mohli si potvrdit, že svět v rovnováze stále je. Jen to ne každý přizná.
Mezi lidmi i v říši zvířat platí, že silnější požírají slabší. Příroda to tak nastavila a my díky tomu přežili až dodnes. Přesto mě láká představa, jak by svět asi vypadal, kdyby dnes ti nejsilnější mnohem víc pomáhali nejslabším. Kdyby tady malí nebyli pro velké, ale velcí pro malé. Kdyby většina nesloužila menšině, ale menšina upřímně podporovala většinu.
Vždy mě zamrzí, když nějaký úspěšný podnikatel odmítne pozvání do mého rozhovorudo mého rozhovoru, protože si nechce udělat čas. Lidstvo se celým svým pokrokem vypracovalo až do dnešního bodu díky tomu, že si navzájem předávalo zkušenosti. Je obrovská škoda, když si ti nejúspěšnější a nejsilnější nechávají své zkušenosti pro sebe a aktivně nepomáhají ostatním, aby i oni mohli růst.
Foto: Ben White / Unsplash
Já vím, sdílení zkušeností s ostatními zabere čas. Proč bychom to tedy dělali? Podle mě proto, že tu nejsme jen pro sebe, ale i pro ostatní. Jakmile přijmeme tezi, že nás nikdo další nemusí zajímat a že za pokrok společnosti sami vůbec nezodpovídáme, pak nám nezbývá, než se jen modlit, aby si to samé nemysleli všichni.
Každý z nás, včetně úplných začátečníků, studentů a lidí, kteří profesně v ničem nevynikají, může předávat svoje zkušenosti dál. Já to dělám třeba prostřednictvím tohoto blogu. Vím, že některé články někomu nic nepřinesou a budou pro něj moc začátečnické. Jsou tady ale možná stovky tisíc lidí, kteří ještě tak daleko nedošli a v dané oblasti nemají zkušenosti jako já.
Dělám to přednáškami na vysokých školách, kde se snažím sdílet praktické tipy pro všechny studenty. Mnoha mladým lidem pomáhám s jejich rozvojem a snažím se i jim předat to, co jsem se naučil.
Za život jsem potkal spoustu outsiderů a lidí, kteří neměli štěstí jako já. Dodnes mě mrzí, že jsem mnoha z nich nepomohl. Makal jsem sám na sobě a nenašel si na ně ani chvíli času. Nikdo mi to nemůže mít za zlé, protože pomáhat jim nebyla moje povinnost. Kdoví ale, co jsem mohl zažehnout, kdybych si tehdy ten čas našel. Stejně, jako nevím, co se stane, až si někdo přečte moje články.
Našli jsme pro to docela zvláštní název. Sociální bubliny. Říkáme tak jevu, kdy se lidé podobných hodnot, stejného vyznání nebo shodných názorů uzavřou mezi sebou a ostatní k sobě nepustí. Když někdo volí Frantu, obklopí se raději lidmi, kteří dělají to samé, než aby se trápil s těmi, co to vidí jinak.
Tento jev nevznikl na sociálních sítích. Ty ho jen umocnily. Byl tady s námi dlouho a je nám vlastně přirozený.
Těžko se po někom může chtít, aby se ostatní snažil převést na svou stranu pravdy. To, co bych si ale moc přál, by byla mnohem větší dávka trpělivosti.
Ta nám chybí nejen v diskuzích o společenských a politických tématech, ale úplně všude. Snadno a rychle ostatní odsuzujeme a myslíme si, že něco nemohou pochopit, nejsou na to dostatečně chytří nebo jim to nepřísluší. Faktem ale je, že přesně v takové chvíli jsme to většinou my, kdo svůj intelekt nevyužil pro to, aby druhé pochopil.
Buďme s ostatními trpěliví. Všichni chtějí být stejně milováni, vyslyšeni a přijímáni jako my ostatní. Možná mají jiné názory, ale možná také nesprávné nebo nedostačující informace. Pro každého je těžké přiznat chybu a slabost, ani to si ale navzájem moc neusnadňujeme a pochybení ostatních se vysmíváme nebo je trestáme.
Pokud ale v sobě najdeme více trpělivosti a vzájemného pochopení, vytvoříme tím i nový prostor pro spolupráci a diskuzi. Pokud ne, budou sociální bubliny to jediné, co nám zbyde.
Ačkoliv jsme dnes zahlceni informacemi a vytvořili jsme spoustu zdrojů, ze kterých k nám proudí, nenaučili jsme se skutečnému zájmu. Ptáme se navzájem na povrchní otázky a nenasloucháme si. Otázku „Jak se máš?“ pokládáme spíše ze zdvořilosti a negativní odpověď ani nechceme slyšet.
Foto: Alexander Popov / Unsplash
Takový přístup nám nedává moc příležitostí si skutečně povídat. My si ale povídat potřebujeme. Potřebujeme se navzájem svěřovat a sdílet spolu to dobré i zlé. Potřebujeme se učit jeden od druhého a dodávat si naději a energii do života. Stejně tak potřebujeme cítit, že se o nás ostatní zajímají a že mezi ně patříme.
Většina lidí neřekne to nejdůležitější ihned. K pravdě se tak většinou ani nedostaneme. Stáváme se povrchními ne proto, co z nás dělají ostatní, ale proto, jací se děláme sami. Stačilo by přitom jen pokládat lepší otázky a o lidi, se kterými trávíme svůj čas, se skutečně zajímat.
Kolem nás i v našem nitru je toho hodně rozbitého. Když poslouchám, jak se mění příroda a jak prohrává svůj boj se člověkem, připadám si neskutečně malý a bezmocný. Něco tak obrovského přeci nemohu změnit sám a je k tomu zapotřebí mnohem větší síla.
Sám ale mohu vytvořit spoustu menších změn, které přispějí k tomu, jaký si myslím, že by svět mohl být. Mohu se přestat srovnávat s ostatními, neustále se za něčím hnát a vytvářet o sobě dojem, který není úplný. Mohu tu být pro ostatní, naslouchat jim a být k nim upřímnější. Mohu se zamýšlet nad tím, jaké má moje chování důsledky pro ostatní a jakou kolem sebe šířím energii. Mohu mít s lidmi trpělivost, pokoušet se pochopit jejich pravdu a nestavět tu svou na první místo. A mohu méně mluvit a více naslouchat, protože pokud se chci něco dozvědět, nejspíš si to neřeknu sám.
Velmi často se ptáme na to, co je dobré nebo dokonce nejlepší. Přeji si, abychom se mnohem víc ptali na něco jiného.
Co je správné?
6. 11. 2020
Co na můj článek říkáte vy?