Jak vám filmy, seriály a hry mohou zachránit život

Pavel Vařenka mi napsal skvělý dotaz ohledně prokrastinace a dovolil mi jej zveřejnit:

„Ahoj Jirko, mohu mít nezvyklý dotaz? Podnikl jsi stovky rozhovorů, sám si plníš sen a mně to nedá… jak se takhle produktivní lidé staví k prokrastinaci a třeba filmům, seriálům, hrám? Máš na to, popřípadě lidé se kterými jsi dělal rozhovory, čas? Přijde ti to jako něco hodnotného, nebo spíš okrajová záležitost? Já totiž čím dál tím víc zjišťuji, že buď se „řítím vstříc“ mému snu a pracuji jen na tom, nebo prokrastinuji o sto šest. Jak to vnímáš? Díky. ????“

V dnešní době se řada z nás cítí pod tlakem. Jsme nuceni k tomu být stále dokonalejší a lepší. Pod vlivem všeho od sexy instagramových fotek po čtivé články o úspěšných lidech nechceme dosáhnout ničeho menšího než nadprůměru či dokonce úplného majstrštyku.

Důsledkem je mimo jiné obrovská poptávka po všem, co nám v tom pomůže. Skvěle se daří různým koučům, trenérům, poradcům a dalším odborníkům, kteří nás učí správně cvičit, pracovat, myslet, plánovat, jíst apod.

Problém toho všeho je v tom, že se nedaří jen jim. Docela dobře se daří i psychologům, psychiatrům a různým terapeutům a dalším doktorům, a proto, pokud zvažujete studium doktořiny, zvolte dráhu cvokaře – v nich, ve vývojářích a v UXácích vidím velkou perspektivu!

Jenomže o tom už se v knížkách o osobním rozvoji, prokrastinaci a lepším já v 21. století nepíše. To už tak cool není.

Já si to uvědomil vlastně nedávno při návštěvě doktora. Už v minulosti jsem tu psal o tom, že mě potrápily (a ještě trochu trápí) nějaké zdravotní problémy. Z většiny jsem si je prý nezpůsobil prací – asi to bylo něco vrozeného, co by se postupem času objevilo stejně -, ale při zpytování svědomí si nemohu s klidem říct, že tomu práce nepomohla.

A jak mě doktoři začali všerůzně zkoumat, začali mi přicházet na další a další problémy, o kterých jsem ani nevěděl. Třeba o tom, že mám neustále stažený žaludek a měl bych s tím něco dělat (už dělám!). Nebo že jsem neustále v pohybu a měl bych se taky někdy zastavit a dát si chvíli voraz (už dávám!).

Normálně si teď připadám jako blázen. Není snadné to takhle přiznat veřejně. Mnohem snažší je napsat o tom, co se mi dneska povedlo v práci nebo postnout fotku z večeře s hezkou holkou. Přijdu vám tak taky? Jako blbej workoholik, co nemá dost a neustále musí makat? Jako pitomec, co si to zdraví podělal sám a teď se diví?

Možná takový jsem, ale vy byste měli mnohem více přemýšlet nad tím, jací jste vy. Ne, jaký jsem já. A řekněte si s klidným svědomím, zda jste jiní…

Určitě ano?

Opravdu?

Když jsem začal o svých problémech s lidmi více mluvit (a občas jsem o tom napsal něco na Facebook), začali se mi více svěřovat. Najednou jsem si uvědomil, že kolem sebe mám většinu lidí, které něco trápí (ta menšina to jenom umí dobře skrývat). Holku, co se neustále žene za hezčím vzhledem, protože má Instagram a ví, že na něj lze nahrát fotku. Jinou holku, co rozjela super projekt a teď se může přetrhnout, protože si toho nabrala hodně. Kluka, kterému se ve firmě objevuje jeden průser za druhým, chybí mu lidi a on neví, kde mu hlava stojí. A mnoho dalších.

A protože je toho na nás na všechny hodně, hledáme zkratky. Hledáme způsoby, jak toho udělat víc, jak to dělat efektivněji, levněji, chytřeji, jednodušeji, jak toho pojmout víc a big data, bitcoiny, blockchainy, GDPR, nový gify ve Stories, valentýnská akce na Pornhubu, měli bychom lajfstrýmovat a viděli jste už ten nový seznam 30pod30?

Bum!

Úplné covfefe.

A když se mě doktor zeptal, u čeho opravdu dokážu vypnout, na nic nemyslet a jenom tak existovat, uvědomil jsem si jednu strašnou věc.

Že už se nedívám na seriály.

Dřív jsem se na ně díval a doslova jsem je miloval. Byly to přesně ty chvíle, kdy jsem byl úplně sám, nic jsem nedělal a jenom jsem se nechal unášet dějem na obrazovce. Nic se po mně nechtělo, nikdo se mě na nic neptal, o nic jsem se nemusel starat a prostě jsem mohl jenom… být.

Potom jsem ale tenhle čas označil za Al-Káidu mé produktivity. Vždyť při něm nic nedělám! Vždyť bych místo toho měl číst knihu nebo být s mými blízkými nebo se raději dívat na přednášky nebo dělat jednu z miliona dalších věcí. A na seriály jsem se dívat přestal.

Až mi doktor řekl, abych zase začal.

Takže, Pavle, absolutně netuším, jak ostatní přistupují k seriálům a k dalším věcem. Je mi to totiž úplně jedno. A jedno by to mělo být i tobě. Podstatné je, jak přistupuješ sám k sobě, ke svému zdraví, ke své psychice a k tomu, jestli chceš mít ve 30 infarkt. Seriál ti možná nic nepřinese, ale možná ti zachrání život.

PS: Ta akce byla opravdu jen valentýnská. Už to nemusíte zkoušet. Ověřeno za vás.