17. 2. 2018
Pavel Vařenka mi napsal skvělý dotaz ohledně prokrastinace a dovolil mi jej zveřejnit:
„Ahoj Jirko, mohu mít nezvyklý dotaz? Podnikl jsi stovky rozhovorů, sám si plníš sen a mně to nedá… jak se takhle produktivní lidé staví k prokrastinaci a třeba filmům, seriálům, hrám? Máš na to, popřípadě lidé se kterými jsi dělal rozhovory, čas? Přijde ti to jako něco hodnotného, nebo spíš okrajová záležitost? Já totiž čím dál tím víc zjišťuji, že buď se „řítím vstříc“ mému snu a pracuji jen na tom, nebo prokrastinuji o sto šest. Jak to vnímáš? Díky. ????“
V dnešní době se řada z nás cítí pod tlakem. Jsme nuceni k tomu být stále dokonalejší a lepší. Pod vlivem všeho od sexy instagramových fotek po čtivé články o úspěšných lidech nechceme dosáhnout ničeho menšího než nadprůměru či dokonce úplného majstrštyku.
Důsledkem je mimo jiné obrovská poptávka po všem, co nám v tom pomůže. Skvěle se daří různým koučům, trenérům, poradcům a dalším odborníkům, kteří nás učí správně cvičit, pracovat, myslet, plánovat, jíst apod.
Problém toho všeho je v tom, že se nedaří jen jim. Docela dobře se daří i psychologům, psychiatrům a různým terapeutům a dalším doktorům, a proto, pokud zvažujete studium doktořiny, zvolte dráhu cvokaře – v nich, ve vývojářích a v UXácích vidím velkou perspektivu!
Jenomže o tom už se v knížkách o osobním rozvoji, prokrastinaci a lepším já v 21. století nepíše. To už tak cool není.
Já si to uvědomil vlastně nedávno při návštěvě doktora. Už v minulosti jsem tu psal o tom, že mě potrápily (a ještě trochu trápí) nějaké zdravotní problémy. Z většiny jsem si je prý nezpůsobil prací – asi to bylo něco vrozeného, co by se postupem času objevilo stejně -, ale při zpytování svědomí si nemohu s klidem říct, že tomu práce nepomohla.
A jak mě doktoři začali všerůzně zkoumat, začali mi přicházet na další a další problémy, o kterých jsem ani nevěděl. Třeba o tom, že mám neustále stažený žaludek a měl bych s tím něco dělat (už dělám!). Nebo že jsem neustále v pohybu a měl bych se taky někdy zastavit a dát si chvíli voraz (už dávám!).
Normálně si teď připadám jako blázen. Není snadné to takhle přiznat veřejně. Mnohem snažší je napsat o tom, co se mi dneska povedlo v práci nebo postnout fotku z večeře s hezkou holkou. Přijdu vám tak taky? Jako blbej workoholik, co nemá dost a neustále musí makat? Jako pitomec, co si to zdraví podělal sám a teď se diví?
Možná takový jsem, ale vy byste měli mnohem více přemýšlet nad tím, jací jste vy. Ne, jaký jsem já. A řekněte si s klidným svědomím, zda jste jiní…
Určitě ano?
Opravdu?
Když jsem začal o svých problémech s lidmi více mluvit (a občas jsem o tom napsal něco na Facebook), začali se mi více svěřovat. Najednou jsem si uvědomil, že kolem sebe mám většinu lidí, které něco trápí (ta menšina to jenom umí dobře skrývat). Holku, co se neustále žene za hezčím vzhledem, protože má Instagram a ví, že na něj lze nahrát fotku. Jinou holku, co rozjela super projekt a teď se může přetrhnout, protože si toho nabrala hodně. Kluka, kterému se ve firmě objevuje jeden průser za druhým, chybí mu lidi a on neví, kde mu hlava stojí. A mnoho dalších.
A protože je toho na nás na všechny hodně, hledáme zkratky. Hledáme způsoby, jak toho udělat víc, jak to dělat efektivněji, levněji, chytřeji, jednodušeji, jak toho pojmout víc a big data, bitcoiny, blockchainy, GDPR, nový gify ve Stories, valentýnská akce na Pornhubu, měli bychom lajfstrýmovat a viděli jste už ten nový seznam 30pod30?
Bum!
Úplné covfefe.
A když se mě doktor zeptal, u čeho opravdu dokážu vypnout, na nic nemyslet a jenom tak existovat, uvědomil jsem si jednu strašnou věc.
Že už se nedívám na seriály.
Dřív jsem se na ně díval a doslova jsem je miloval. Byly to přesně ty chvíle, kdy jsem byl úplně sám, nic jsem nedělal a jenom jsem se nechal unášet dějem na obrazovce. Nic se po mně nechtělo, nikdo se mě na nic neptal, o nic jsem se nemusel starat a prostě jsem mohl jenom… být.
Potom jsem ale tenhle čas označil za Al-Káidu mé produktivity. Vždyť při něm nic nedělám! Vždyť bych místo toho měl číst knihu nebo být s mými blízkými nebo se raději dívat na přednášky nebo dělat jednu z miliona dalších věcí. A na seriály jsem se dívat přestal.
Až mi doktor řekl, abych zase začal.
Takže, Pavle, absolutně netuším, jak ostatní přistupují k seriálům a k dalším věcem. Je mi to totiž úplně jedno. A jedno by to mělo být i tobě. Podstatné je, jak přistupuješ sám k sobě, ke svému zdraví, ke své psychice a k tomu, jestli chceš mít ve 30 infarkt. Seriál ti možná nic nepřinese, ale možná ti zachrání život.
PS: Ta akce byla opravdu jen valentýnská. Už to nemusíte zkoušet. Ověřeno za vás.
17. 2. 2018
Jiří, krásné zamyšlení. Mně je letos 41 let a patřím mezi ty, co se do všeho vrhají po hlavě, s obžernou chutí a se zápalem. Až před 3 roky jsem se naučila skutečně odpočívat. Dnes jsem tomu ráda, tělo už přestává vzládat 14 hodinové zápřahy, teď už zvládnu na jeden zátah sotva 9 hodin bez přestávky. 😀
Mám štěstí, že se mé tělo začalo takto ozývat dřív, než bude pozdě. Tohle potřebujeme slyšet my všichni, co jsme svou obrovskou chuť do života zcela přirozeně nasměrovali do pracovní či profesní sféry. Naše civilizace nás do toho takto zatím tlačí. Nenechme se. Sledujme filmy, seriály. Zahoďme mobily, když jsme na rande a na Instáč prostě zapomeňme.
Přestali jsme oddělovat profesní a osobní život, protože to vypadalo, že je to tak správně. Že plný život nelze rozsekat na segmenty. Základ té myšlenky je myslím velmi dobrý. Jen musíme přidat víc osobního života do toho pracovního. 😉
Hele mě jednou dokument na Discovery Channel zachránil „čumák“, a mě dokumenty moc baví. Bylo to o tom, co dělat při přepadení v autě. Shodou okolností jsem jednou na silnici nasral dva týpky, a autem mě zablokovali cestu a šli mi rozbít hubu. Díky tomu dokumentu jsem skončil v pohodě, a týpek co mě šel napadnout byl celý od krve. By tě prostě nenapadlo, že třeba takový dokument využiješ, takže i ta telka smysl má.
Celý fígl byl v tom, že jsem autem zacouval, zastavil, a zařadil jedničku, a dal nohu na spojku, přesně podle dokumentu a zavřel dveře. Počkal jsem až týpek doběhne přesně vedle mě k autu, a pustil jsem spojku. On se auta sice chytil, a díky tomu jsem ho vláčel 20m po silnici, což byla jeho blbost, a myslím, že i kdyby skončil pod koly, že si to u soudu v pohodě obhájím jako nutnou obranu (neměl se co chytat auta).
Fígl v tom dokumentu bylo, že tam vysvětlovali, jaká je blbost se zamykat v autě (auto není trezor, okénka snadno rozbiješ a dostaneš se dovnitř), ale že je kritické využít spíše rychlost auta.
Dneska v autě už vozím pepřák, investice 100 Kč, člověk nikdy neví.