5 největších strachů (nejen) na začátku kariéry (2/5)

Ptám se studentů středních škol, čeho se v souvislosti se svojí budoucí kariérou bojí nejvíc. Jejich strachy netrápí jen mladé lidi, ale i ty starší. Rozhodl jsem se napsat sérii 5 článků, ve kterých rozebírám, jak jsem podobné strachy porazil já. První strach už máme za sebou, zde je druhý:

#2 Bojím se, že udělám chybu

V reklamním světe najdete spoustu fíglů, jak zaujmout davy. Jak je šokovat, překvapit, jak si získat jejich pozornost. Hodně expertů – zejména těch, kteří tomuto světu vůbec neporozumněli – vidí reklamu jako prostor, který mohou vyplnit slovy. A tak ve svých reklamách mluví, mluví a zase jenom mluví a dokáží na toho na druhé straně vychrlit přehršel slov.

Přesto existují reklamy, které příliš slov neobsahují a které zaujaly miliony lidí. „Postaráte se mi o Bobíka? Bobika. Bobika.“ Přibližně tak zní text reklamy, která obletěla celé Česko a nad kterou jsem viděl přemýšlet už nejednoho marketéra a ptát se, zda vlastně byla provedená dobře. Pamatují si lidé, co legendární Bobík propagoval? Nebo si pamatují jen toho Bobíka?

Spoluautora této reklamy, kterou si jistě pamatujete i vy, jsem ve svém studiu přivítal loni v listopadu. Josef Havelka patří mezi přední české reklamní experty a je mj. spoluzakladatelem populárního Zootu. Značnou část života strávil v zahraničí, takže česká slova mnohdy nahrazuje těmi anglickými.

Když mi odpovídal na nějakou otázku, dělal jsem to, co pokaždé. Přemýšlel jsem nad tím, co říká. Hledal jsem způsob, jak na to zajímavě navázat. Do toho jsem si připravoval otázku, kdyby mě žádný takový způsob nenapadl. Protože mi za kamerou nikdo nestojí a ve studiu s hostem bývám většinou sám, běhaly mi v hlavě myšlenky i na to, zda je všechna technika nastavena správně a vše se bez problému natáčí. Do toho jsem přemýšlel ještě nad časem – nenatáčíme už dlouho? A kolik minut nám ještě zbývá?

A v tom se to stalo. Pan Havelka se mě zeptal, jak se jmenuje „baby horse“. Ze všech možných otázek, které mi mohl položit (ačkoliv jsem nečekal ani jednu z nich) položil zrovna tuto. A já odpověděl jasně: „Kůzle.“

Jakmile jsem to dořekl, došlo mi, že jsem právě odmaturoval z blbosti. Větší kravinu jsem opravdu vymyslet nemohl. Ale v té rychlosti jsem zaskončeně vyhrkl zrovna toto. Byla to velká chyba. Došlo mi, že jsem se právě ztrapnil. Měl jsem ve studiu člověka, kterého si na můj web přijdou poslechnout tisíce lidí. A těm tisícům lidí jsem právě spolehlivě dokázal, jaký jsem blbec. Že ani nevím, jak se řekne mládě od koně.

V hlavě mi začaly naskakovat nové myšlenky. Viděl jsem před sebou ty komentáře, posměch od lidí, to obrovské uspokojení všech mých haterů a hlavně tu ostudu, kterou si tím udělám. Chce někdo poslouchat rozhovory od někoho tak blbého, kdo nedokáže odpovědět ani na tak snadnou otázku? A navíc se ani neopraví? Nechá to kůzle být kůzletem a neřekne správnou odpověď? Takže to fakt neví?

Z vyprávění a možná i z vlastní zkušenosti známe příběhy spousty špatných šéfů trápících dobré zaměstnance. To proto, že lidé nás většinou nesoudí ani tak na základě toho, jak dobrou práci odvádíme, ale podle toho, co jim říkají jejich emoce. Líbíme se jim? Připadáme jim sympatičtí? Nebo si o nás myslí, že jsme tupci? Moje odpověď s kůzletem se mohla stát (a nejspíš i stala) něčím, čím jsem u řady lidí spadl hodně hluboko, ačkoliv se jednalo jen o nevinný přeřek, který nevypovídal vůbec nic o ničem. Kolik lidí by dnes znalo Miloslava Roznera, kdyby se neproslavil tím svým zabrušováním a trémou v televizi, kterou by trpěla většina z nás?

Přiznám se, že jsme si s panem Havelkou museli odpověď na jeho otázku vygooglit. Je to hříbě! Slovo, které jsem četl nebo použil snad někdy dávno na základní škole. Podstatnější než nalezení správné odpovědi pro mě ale bylo něco jiného. Jak s touto trapnou chybou naložit?

Josef Havelka ve studiu krátce po natáčení. Googlili jsme to hříbě a ukazoval mi reklamy, které ho nejvíce inspirovaly. Jejich seznam najdete pod naším videem.

Mohl jsem ji vystřihnout. Nikdo by to asi nepoznal. Místo toho jsem se ji rozhodl přiznat a dokonce jsem tu část, kde přišla na kůzle řada, samostatně zpropagoval. Udělal jsem si z toho legraci a společně se mnou se smáli i ostatní. Dokonce mi začali psát, že si také hned nemohli vzpomenout, a někteří v legraci psali, že mládě od koně je přeci jehně nebo sele. Šířilo se to docela hezky a vznikla z toho příležitost lidem ukázat, že to všechno před kamerou opravdu není domluvené, že to je jedna velká improvizace a že nikdo z nás netuší, jak to dopadne. A že jsme jenom lidé.

Natáčení s Josefem Havelkou nebylo jednoduché, ale i tak se povedlo natočit skvělý rozhovor.

Obdivuji ty, co si ze svých chyb dokáží udělat přednost. Jednou z mých velkých chyb (nebo spíše nedostatků) byla a je samozřejmě technická kvalita mých videí. Když jsem začal vše natáčet sám, neměl jsem na profi kamery, zkušené kameramany, zvukaře a mnoho dalších věcí. Moje videa podle toho vypadala. Dodnes mají profesionální štáby nesrovnatelně lepší kvalitu obrazu než já.

Jenomže právě ten punkový přístup, ten příběh mladého člověka, co rozjíždí něco nového na koleni, a právě všechny ty nedostatky a obrovský prostor pro další progres… To všechno se stalo jedním z důvodů, proč mě lidé začali sledovat. „Líbí se mi, jak rosteš. Je pro mě velkou inspirací, jak se z nuly posouváš dál,“ mi často píší ve svých zprávách. Mám takových desítky a vždy mi udělají velkou radost.

Všechny ty chyby a nedostatky mohou být důvodem k pláči, stejně tak ale mohou být součástí vašeho příběhu a tím, proč si vás lidé zapamatují. Dneska se chyb nebojím. Kůzle je samozřejmě jen maličkatou chybou v moři obrovských pochybení, ale každá z těch chyb mě dokázala posunout někam dál. Kůzle mě třeba naučilo, že se vůbec nemám před kamerou bát jakéhokoliv ztrapnění. A že mi to naopak může v lecčem pomoci.

I když i já tajně doufám, že se mě už takhle před kamerou nikdo nezeptá.

TOP expert na reklamu se mě na kameru zeptá, jak se řekne mládě od koně. A já odpovím: Kůzle! ???? Zastřelit, zahrabat, zapomenout! pic.twitter.com/MQ3iF6DABm

— Jiří Rostecký (@atsor) November 8, 2017

Chystá se další článek! Vyjde už ve čtvrtek 14. června v pondělí 18. června. Sledujte mě na Facebooku, na Twitteru nebo odebírejte RSS, aby vám neunikl.