Na začátku postrádají dlouhodobé závazky jakýkoliv smysl

Pamatuji si, když jsem si začal zařizovat první kancelář. Není to tak dlouho, ale mně to přijde jako věčnost. Možná si i vy pamatujete na to, jak rychle vám ubíhal čas, když jste začínali podnikat. Vše šlo rychle, měsíce se zdály jako roky. Někdy si říkám, že doba před půl rokem je jakoby před pěti lety. S tím se ale pojí i jedna zkušenost, které si velmi vážím.

A tou je zbytečnost dlouhodobých závazků. Tehdy jsem při zařizování kanceláře nesouhlasil s jednou podmínkou smlouvy – její platností po dobu neurčitou. Říkal jsem si, že mě pronajímatel může kdykoliv vyhodit, najít si za mě nájemce, který třeba nabídne více peněz, a podobně. Byl jsem trochu naivní, ale řadím to do svých začátečnických obav.

Chtěl jsem, aby se smlouva upravila a kancelář byla moje minimálně jeden rok. Pronajímatel by mne mohl vyhodit jen v případě, kdy bych nějak vážně porušoval smlouvu. Bezdůvodně by ale nemohl, respektive by to měl hodně těžké. V jednu chvíli jsem byl dokonce zoufalý, protože s mojí připomínkou nesouhlasil a chtěl ponechat dobu neurčitou. Nakonec jsem kývl.

Dnes se na to dívám jinak. Kancelář jsem před pár dny opustil, setrval jsem v ní jen několik málo měsíců. Kdybych smlouvu podepsal na rok, musel bych kancelář platit o několik dalších měsíců déle. Bylo by to zbytečné, hloupé a na obtíž. Svým způsobem jsem vlastně vděčný za to, že jsem se tehdy nechal ukecat.

A tak mi to přijde v hodně věcech. Tím, jak na začátku čas rychle plyne, postrádají dlouhodobé závazky a plány smysl. Všechno se přehodnocuje, vyvíjí, roste, ale třeba i upadá. Plány, které jsem měl, dnes už třeba nemám. Některé vyšly, v jiných jsem přestával vidět smysl. To, co pro mě bylo důležité před půl rokem, už dnes třeba tak důležité není. Kdoví, kde budu za rok, za dva či za deset let. Třeba o kus dál, třeba o kus zpátky, třeba tam, kde jsem dnes.