Co spojuje ty neúspěšné?

Ti, se kterými nemluvím před kamerou. | Foto: prottoy hassan – Unsplash

Říkám jim Šedé eminence.

To jsou ti úspěšní byznysmeni, se kterými jsem strávil spoustu hodin povídáním, ale nikdy ne před kamerou. Naučili mě toho vážně spoustu a dost výrazně formovali to, jak dnes přemýšlím. Naše diskuze ale nikdo jiný neslyšel a já o nich mohu jen vyprávět.

S jedním z nich jsem před lety seděl v mém kanclu. Bylo to v době, kdy jsem teprve rozjížděl MladýPodnikatel.cz, přesto jsem ale už myslel na změnu plánu. Něco ve mně mi říkalo, že nejdu po správné cestě, že to stejně nemá smysl a nikdy to nebude úspěšné. Na férovku jsem přemýšlel, že celý projekt zavřu a vydám se za něčím jiným.

Ten člověk – mimochodem jeden z nejinspirativnějších podnikatelů, jaké jsem kdy potkal – přede mě na stůl položil müsli tyčinku, vážně se zatvářil a po chvíli se zeptal: „Víš, co spojuje většinu těch, kteří neuspěli?“

Nechal jsem se podat. „Nevydrží to dlouho.“

„Odradí je první neúspěchy,“ pokračoval. „První problémy nebo první krize, který musí vyřešit. Místo cesty ven začnou hledat cestu jinam. Nebo skáčou na jednu příležitost za druhou, ale žádné se nevěnují pořádně. Takže nakonec nemají nic.“

Tehdy to znělo jako takový to laciný moudro z nějaké motivační knížky, ale rozleželo se ve mně. Do hlavy se mi dokonce vrátilo několikrát a dnes mohu říct, že kdyby mi to tehdy ten frajer neřekl, dost možná bych MladýPodnikatel.cz už dávno zavřel nebo mu zdaleka nevěnoval tolik energie.

Uplynulo pár let, co jsme tam spolu jedli tu müsli tyčinku a bavili se o úspěchu. Dnes se nepovažuju za úspěšného, ale prostě sám za sebe, protože úspěch je neskutečně relativní a jen málokdy ho dokážeme posoudit objektivně. Navíc někdy změnit kurz a začít něco nového může být to nejlepší, co uděláme.

Ale teprve dnes si uvědomuju, jak důležitý je umět počkat a být trpělivý.

Tenkrát jsem byl totálně neznámý kluk, co se snažil natáčet první rozhovory, na které se nikdo nekoukal. Dneska mi jeden z posluchačů do zpráv napsal, že mě doporučuje všem svým známým a že můj „obsah u nás absolutně nemá konkurenci“. Další mi jen krátce před ním popisoval, jak je z rozhovorů nadšený a že se umím skvěle ptát. A já u toho chystám na zítra živé vysílání pro pár stovek studentů na VŠE, abych jim pomohl v rozjezdu jejich kariéry a podpořil je v cestě za jejich sny.

Chtělo to jen čas. Ale jednu věc mi tehdy v kanclu neřekl.

Že to není všechno.

Možná totiž skutečně musíme počkat. A možná to bude čekání dost dlouhé, protože výsledky – ať už se snažíme o cokoliv – se jen málokdy dostaví ihned.

Ale jednou – když neztratíme svou víru a nepřestaneme-li se snažit – to přijde.

A bude to tady.

A až to tady bude, nebude to všechno. Protože to nejlepší nikdy netrvá. To se tvoří. Každodenní prací bez ohledu na to, jaké to právě teď je.

Jelikož ti, co neuspěli, to možná nevzdali příliš brzy. Jen se přestali snažit, když už si mysleli, že to mají jisté.