Co nám ukáže koronavirová krize?

Každý den si povídám s mnoha lidmi o tom, co se právě teď děje. Většina z nich jsou majitelé firem, živnostníci nebo odborníci na nějaké téma. Těch diskuzí jsem za poslední týden vedl snad stovky a popravdě se ve mně míchají různé názory, pohledy, zkušenosti a predikce budoucího vývoje.

Sám pro sebe z toho mám spoustu závěrů. Jeden z těch nejklíčovějších je, že sice můžeme pátrat po tom, co všechno tahle krize udělá s trhem, ekonomikou a s naší prací, ale mnohem zajímavější možná je, co vypoví o nás samotných.

Myslím si, že právě v této době se víc než kdy jindy ukáže, kdo skutečně jsme.

Zaměstnanci nám ukáží, kdo je skutečný lídr a kdo je jen ředitel, na kterého se vykašlete hned, jak se začne loď potápět. Je zajímavé sledovat, jak se v různých firmách a týmech chovají jejich šéfové a jak reagují jejich zaměstnanci.

Zákazníci nám ukáží, jak důležití pro ně opravdu jsme. Zjistíme, že možná prodáváme úplnou blbost, kterou ve výsledku nikdo nepotřebuje. Klienti nám vysvětlí, že naše práce pro ně zdaleka nemá takovou hodnotu, aby nás neodstříhli mezi prvními. Nebo se dozvíme (nejspíš už jsme se to dozvěděli), že na nás fakt záleží a že jsme nepostradatelní. Ať tak či ona, je to pro nás feedback, nad kterým se musíme zamyslet.

Následující týdny a měsíce povedou k vývoji, který ukáže, kdo z nás je skutečný podnikatel a kdo se jen vezl na vlně ekonomického růstu, kdy i blbost našla investora a svého zákazníka. Teprve teď uvidíme, kdo vybudoval byznys na skutečně pevných základech, myslel i na horší scénáře a kdo dokáže budovat, i když se nedaří.

Když se tak bavím s lidmi, tak si myslím, že nám tahle krize ukáže i to, kdo jsme v osobním životě. Poznáme jména našich skutečných přátel a jména těch, kteří se za přátele jen vydávají. A zjistíme samozřejmě i to, jak odolné jsou naše nejosobnější vztahy a zda vedle sebe máme ty, co nás dokáží v tom nejhorším podržet. A samozřejmě, to samé zjistíme i o sobě. Nejen, jakými partnery jsme my sami, ale koneckonců i to, jakými dokážeme být přáteli, rodiči, dětmi nebo třeba sousedy.

Na začátku uplynulého týdne jsem skoro u všech, se kterými jsem se bavil, cítil šok a zděšení. Malovaly se černé scénáře. Postupem času šok přešel v rozkoukání, a ta zase přinesla první rozhodnutí. Napětí by se ale dalo krájet.

Čím více se týden blížil ke svému konci, tím více mi lidé místo popisu toho všeho, co se teď bortí a co nefunguje, začali říkat něco jiného. Něco, co podle mě v první řadě ukáže, kdo jsme, a napoví, kým budeme, až tohle jednoho dne skončí.

Začali se se mnou bavit o nových příležitostech.

Každý je v jiné situaci a každý tak vnímá realitu trochu jinak. Vidím podnikatele, co teď leží po hlavě v problémech a o příležitostech zatím nechtějí ani slyšet. Znám i takové příběhy firem, které už končí. Znám spoustu podnikatelů, kteří se teď ze všeho nejvíce zamýšlí právě nad tím, jak může krize jejich podnikání posunout dál a co z toho všeho dokáží vytěžit. Jiní lidé přemýšlí nad tím, co nového by se teď mohli naučit, v čem by se mohli zdokonalit nebo co by mohli vyzkoušet. Další už teď vedou hluboké úvahy nad tím, jak se trh po krizi změní a co mu budou schopni nabídnout. Někteří jsou teď mnohem šťastnější, protože jsou více se svými rodinami, volají si se svými přáteli a zamýšlí se i nad něčím jiným než nad prací. A je spousta dalších lidí, kteří mi teď vypráví, že je to sice špatné, ale že už pracují na tom, aby z toho vzešli ještě silnější.

Ačkoliv to vypadá, že všichni jsme doma a děláme to samé, tak ve skutečnosti každý z nás dělá něco jiného a prožívá svůj vlastní příběh. Slyšel jsem už spoustu úvah o tom, jak se situace dál vyvine, ale ve výsledku jsou to jenom dohady a zbožná přání. Já si přeji, aby ty naše příběhy skončily dobře a abychom se jednou v budoucnu otočili a řekli si, že jsme se díky nim stali tím, čím skutečně chceme.