Co mě naučila karanténa?

V jednom z posledních článků jsem vám vyprávěl, na čem jsem pracoval v průběhu karantény a jak pandemie koronaviru ovlivnila MladýPodnikatel.cz. V tomto článku se chci více zaměřit sám na sebe a na změny, které mi opatření přinesla a které si chci nechat i do budoucna.

V historii lidstva se nikdy nestalo, aby se svět v jeden moment celý uzavřel tak jako nyní. Dokonce i při světových válkách se nebojovalo na celé zeměkouli, ale jen na její části a ve zbytku to vypadalo skoro normálně. Jakkoliv se mohl vývoj pandemie a reakce na ni v jednotlivých zemích lišit, všechny nás zaskočila stejně. Nikdy jsme tak nezažili moment, kdy bychom se společně zastavili, zůstali doma a to všechno kolem nás tak nějak zpomalili.

Myslím si, že jsme svědky mnoha dalších premiér. Nikdy se třeba doslova z každého z nás nestal potenciální nepřítel tak jako v uplynulých týdnech. I to nejmenší dítě pro nás představovalo hrozbu, začali jsme mezi sebou udržovat odstupy a po staletích vzájemného podávání rukou (původně jako symbolu, že nejsme ozbrozeni, později jako projevu úcty) jsme s tím teď přestali.

Nikdy nebyl tak důležitý pohled do očí, a to kouzlo v nich se pro nás stalo skoro jediným zdrojem pochopení emocí toho druhého. Poprvé v historii lidstva jsme také dokázali, jak důležité jsou technologie, že zastavení hmotného světa může zčásti nebo zcela nahradit svět nehmotný v podobě internetu, který známe teprve asi 30 let. Začali jsme malé i velké organizace řídit na dálku. Před kamerami a monitory zasedali nejen šéfové firem a neziskovek, ale jednaly tak i celé vlády. Pokud jsme ještě před pár měsíci vtipkovali, že někdo řídí stát jako firmu a ještě k tomu z mobilu a na dálku, tak teď to skoro nešlo jinak.

Začali jsme se více zajímat o druhé. Ani při čtení o těch nejkrvavějších momentech lidských dějin nenacházím tolik zmínek o důležitosti zdravotních sester jako za uplynulé dva měsíce. Ještě nikdy se šéfové firem tak aktivně nezajímali o rodiny svých zaměstnanců a o to, jak pracovat s dětmi za zády.

Doufám, že se stalo i mnoho dalších „poprvé“. Že jsme třeba konečně pocítili skutečnou sílu médií a potřebu vnitřní hluboké zodpovědnosti každého novináře, který svou prací může stejně tak dodávat klid a naději jako vyvolávat paniku a strach. Že jsme si konečně uvědomili, jak důležitý je správný výběr kompetentních představitelů našich vlád a jak nezbytná je občanská kontrola všeho, co stát dělá. Nebo třeba to, že nic od Netflixu po virtuální realitu a porno nenahradí to skutečné. Přírodu a lidský kontakt.

Pro moji generaci je to poprvé, kdy nám bylo něco upřeno. Poprvé nemůžeme cestovat. Poprvé nemůžeme do restaurací, podniků a do obchodních center. Poprvé nemůžeme do škol a do knihoven. Zakázali nám chodit i s kamarády ven, protože jsme se mohli stýkat jen ve dvou. Naše vzdělání se v době zavřených škol a odložených zkoušek ocitlo v nejistotě. Začali jsme mnohem více času trávit doma s rodinami. To, co prožívaly generace před námi, jsme alespoň trochu poznali i na vlastní kůži.

Změna to nebyla jen pro člověka, ale i pro zvířata. Ačkoliv pro mnoho zvířecích druhů to nebylo poprvé, i přes jejich nevědomost, co se to vlastně děje, se i pro ně mnohé změnilo. Já viděl žábu na místě, kam by se dříve střízlivá nikdy nevydala. A lidé sdíleli fotky a videa z celého světa, kde se objevila zvířata, která tam buď nikdy, nebo hodně dlouho nebyla.

Většina z nás věnuje rozvahám nad našimi životy jen krátkou chvíli. Děje se to na Silvestra, při narozeninách, úmrtích nebo při placení daní. Uplynulé týdny tak ale možná pro vás stejně jako pro mě představovaly příležitost vyzkoušet něco nového a zamyslet se nad tím, zda to i přes veškeré to neštěstí, které s sebou pandemie přinesla, nebylo v něčem lepší.

Já takové momenty našel. Můj život po koronaviru už nebude takový jako dřív. A o některé myšlenky se s vámi chci podělit v tomto článku. Zavedu vás v něm do světa bez internetu, do společností duchů, uděláme z Donalda Trumpa českého prezidenta a zkusíme zkultivovat naši mysl. Pojďme na to.

Držet tempo

Vyrůstal jsem ve světě, ve kterém je naprosto přirozené růst. A to co nejrychleji. Už od dětství jsem součástí systému zaměřeného na výkon a rychlost, ve kterém měříme vše od toho, jak pozdě nebo brzy udělalo dítě první kroky, po jeho výsledky na co nejprestižnějších univerzitách.

Tento systém je v nás natolik zakořeněný, že se stal naší součástí. Profesní svět ho jenom eskaluje a učí nás, že pomalu rovná se vůbec a že ti nejlepší z nás dokáží nasadit neuvěřitelné tempo.

Můj život před pandemií byl složen ze schůzek, natáčení, akcí a porad. Každý den jsem trávil na cestách odněkud někam, abych někoho potkal, něco s ním probral a jel zase někam jinam. Nebylo to v minulém století, kdy jsme neměli Skype, Hangout nebo blbý mobil, ale bylo to ještě letos. V roce 2020, kdy jsme i tu nejvíce zbytečnou schůzku dělali osobně, a to nejlépe v kavárně, abychom si k tomu koupili latté a dort.

Pandemie ale všechno změnila. U sebe jsem zjistil nejen to, že zvládnu natáčet a schůzkovat na dálku, ale že toho také nemusím dělat tolik a ono to stejně funguje. Zpomalil jsem a zažil naprosto nepředstavitelnou věc – prázdný kalendář. Na chvíli dokonce i život bez něj. Kdybyste mi to řekli předem, ožeru se i s tou žábou.

Děsí mě představa, že se přestaneme scházet a budeme vše řešit skrze naše monitory. Láká mě ale představa, kdy náš čas využijeme efektivněji a v souladu s tím, co chceme. Přeji si, abych si udržel tempo z karantény, které bylo na jednu stranu obrovské, ale na druhou velmi dobře cílené a oproštěné od veškerého balastu navíc.

Protože méně je někdy více. A přestat na chvíli růst může přinést prostor pro zdokonalení.

Skromnost především

Jedna z mých každodenních procházek do přírody.

Svět před pandemií byl odlišný v mnoha věcech. Třeba v tom, že nabízel spoustu zážitků a možností. Mohli jsme chodit do restaurací, různých podniků, wellness nebo někam jinam. To nám najednou zakázali a všechno se uzavřelo. A my začali vymýšlet zážitky, které nic nestojí a které dokážeme vytvořit úplně sami.

Uvědomil jsem si, jak mladé generace vyrůstaly v době instantní zábavy. Začalo to televizí a nekonečnou timeline v podobě televizního programu. Jakmile nás něco nebavilo, přepnuli jsme to jinam. Potom přišly počítače, hry a nekonečná timeline internetu v podobě chatů, zábavních portálů a pornografie. Jak šel čas, ta timeline se smrskla do jedné. Té na Facebooku. Dnes za pár minut spatříte více zážitků přepínáním stories cizích lidí, než kolik jich kdy kdo vyprávěl vašim rodičům.

Hranice se otevřely a cestování zlevnilo. Dnes už lidé zažívají i deprese, když jim vlády ze strachu o jejich zdraví zakážou cestovat. A když nemůžeme do zahraničí, pomůžeme si alespoň v Česku. A tak využijeme cokoliv ze široké nabídky všeho od restaurací, kaváren po obchodní centra a festivaly. Když česká vláda zavřela školy, začali se mladí lidé scházet v Mekáči. Kde taky jinde?

Výsledkem je nejenom množství peněz, které za všechno od kafíček v kavárnách po Netflix a Pornhub zaplatíme, ale i naše neschopnost se soustředit a být v klidu, když se ten příval zábavy zastaví.

Já si v karanténě uvědomil, že mi vlastně vůbec nic nechybí. S přítelkyní jsme se místo toho, kam vyrazíme a co podnikneme, začali bavit třeba o našem rozvoji. Místo do města jsme vyrazili do přírody. A místo povrchních zážitků jsme začali tvořit, povídat si a užívat si společné chvíle.

Myslím si, že stejně jako nám žádné jídlo neudělá tak velkou radost jako to, které si uvaříme sami, tak nám ani žádný zážitek nevnese do života tolik energie jako ten, který si sami vytvoříme. A já do budoucna chci mnohem více vytvářet vlastní zážitky. Sám i s někým. Ale především s odvahou být u toho skromný.

Technologie na prvním místě

Jen málokdo o sobě dokáže říct, že je závislý na technologiích. Naopak drtivá většina takové označení razantně odmítá, ačkoliv na nich tráví většinu volného času a život bez nich si už ani nedovede představit. Jakkoliv jsme si mohli navzájem používání technologií vyčítat, éru Facebooku, Instagramu, TikToku, Netflixu, Spotify a dalších vymožeností nikdy nic neprověřilo tak jako pandemie koronaviru.

Donedávna jsme totiž mohli říct, že mnohem lepší, než trávit čas přepínáním videí na TikToku, je vyrazit ven s přáteli. Když vám ale vláda zavře všechny podniky, zakáže vám chodit ven ve více než dvou lidech, nasadí vám na ústa roušky a vy máte strach z neviditelného viru, nic moc dalšího než technologie vám nezůstane. Knihy? Stolní hry? Procházky po lese? Povídání s rodinou? Jasně. Na jak dlouho? Dříve či později si ten Netflix pustíte také.

Technologie byly v karanténě výzvou i pro mě. Uvědomil jsem si, že velkou část dne trávím na nich. Sleduji videa na Youtube, poslouchám hudbu na Spotify, čtu články na iPadu, sleduji přátele na sociálních sítích, na které sám vytvářím nový obsah, a s rodinou jsem v kontaktu přes Skype nebo různé messengery.

Kdyby konavirus nebyl fyzický, ale virtuální, napáchal by mnohem více škody. Představte si, že bychom místo restaurací zavřeli internet. Nefungoval by ani jeden server. Google, Seznam, Facebook, Instagram… To všechno by bylo vypnuté. Nemohli byste se podívat ani na zítřejší počasí a váš iCloud by nefungoval. S nikým byste nemohli komunikovat real-time a učili byste se znovu psát papírové dopisy. Zavládlo by ticho, protože inženýři ve Švédsku by nemohli provozovat Spotify. Dopady na ekonomiku by byly nehorázné a podle některých teorií mnohem vyšší než dopady skutečného covid-19.

Lidé by zpomalili pravděpodobně ještě mnohem víc než nyní. Teď jsme mohli alespoň nějak pracovat na dálku, to by ale s vypnutým internetem nešlo. Čas navíc bychom nemohli využít pročítáním statusů a prohlížením fotek a videí, protože by většina našich aplikací takový obsah jednoduše nenabízela. Pravděpodobně bychom ještě mnohem více četli knihy, psali texty, kreslili, procházeli se, povídali si, měli spolu sex a přišli o mnohem více vztahů. Technologické firmy by se proměnily v dlouhé porady a brzy i ve společnosti duchů. Takřka všechna odvětví by zaznamenala neuvěřitelné škody, včetně odvětví jako cestování, gastro, auto-moto, zemědělství, těžký průmysl atd. To vše je dnes už zčásti nebo zcela závislé na internetu.

MladýPodnikatel.cz se s době krize stal důležitým zdrojem informací pro podnikatele.

I ti nejlepší z nás, co dokázali z technologií vytěžit maximum a přeměnit je v nástroj pro vlastní rozvoj, by se museli vrátit o spoustu let zpátky. Většina oslavovaných vzorů dnešního byznysu by přišla o všechno. A děti? Těm bychom zase místo iPhonů začali kupovat Lego.

Nejvíce mě na takové představě děsí to prázdno, které by v našich životech zavládlo. Pokud průzkumy nelžou a skutečně všichni trávíme dlouhé hodiny na mobilech, nedovedu si představit, jak bychom náš čas po letech takového chování využili jinak. Zjistili bychom, že ten dopis nám zdaleka nenapsali všichni, koho jsme ve světě virtuálních iluzí považovali za přítele. Že smát se sami sobě je těžší, než se smát fórkům na Instagramu. Že vymyslet prima program na večer jde jednou, dvakrát, třikrát, ale dělat to každý den už je sakra těžký. A že naši pozornost najednou neukrajuje tolik lidí jako dřív, ale jenom těch pár, na které si můžeme sáhnout.

Zavládla by nervozita. Strach. Úzkost.

Mě karanténa naučila i nadále zlepšovat to, jak k technologiím přistupuji. Místo zdlouhavého psaní jsem si začal s lidmi volat, protože jsme se prostě dlouho neviděli a tak nějak nám to zůstalo. Začal jsem více přemýšlet, co vlastně na tom internetu dělám a čemu věnuji pozornost. Promazal jsem většinu toho, co se mi ukazuje na různých timelines a vybral si tam jen to, co mě může nějak posouvat dál. Udělal jsem si pořádek ve Spotify, v odběru Youtube kanálů a překopal můj inbox. To vše mi pomáhá trávit čas na technologiích efektivněji.

Smysl podle mě není v kompletním odpojení se od technologií, ale v hledání způsobu, jak je používat chytřeji. Pokud dokážeme technologie postavit na první místo tak, abychom na nich současně nebyli závislí, dokážeme nad nimi i vyhrát. Jinak budeme předem odsouzeni k prohře a je jen otázkou času, kdy nás nějaká virtuální pandemie skutečně zasáhne a my se ocitneme v prázdnu.

Kde domov můj

Když se lidí ptám, co vlastně tak milují na cestování, většinou mi odpovídají něčím, co souvisí s poznáváním kultur. Na světe je skutečně jednou z nejpozoruhodnějších věcí to, jak odlišní navzájem jsme a jakou diverzitu planeta sama sobě napříč nabízí.

Bez ohledu na to, co se děje, mám i přesto sociální sítě plné tvrdé kritiky, jací jako Češi jsme. Před Velikonoci lidé psali, že se Češi nebudou umět chovat a poruší bezpečnostní opatření. O Velikonocích se sdílely fotky, jak to opravdu dělají. A po Velikonocích se zase lidé ptali, kde tedy je ten nárůst počtu nakažených a že se evidentně nikdo tak špatně nechoval, což se přeci dalo předem očekávat.

Neustále slýchám, že „tohle je možné jenom u nás“ a že „tohle by jinde neprošlo“. Já tyto názory nesdílím. Nemyslím si, že jsme národ hlupáků a nezodpovědných blbců. Nemyslím si také to, že nás vedou ti nejhorší politici na světě. Stačí mi pouhá myšlenka, že by to mohlo být jinak.

Představte si se mnou, jaké by to bylo, kdyby naším prezidentem byl Donald Trump. Ten by nám dlouhou dobu tvrdil, že žádná pandemie nebude. Pak by najednou přišla a začaly by umírat tisíce z nás. Náš prezident by se pustil do boje, mnohem víc než s koronavirem ale sám se sebou a v době největší pandemie novodobých dějin by omezil financování největší zdravotnické organizace světa. A jakkoliv vystrašení byste z toho všeho doma na gauči mohli být, doporučil by vám, ať si píchnete dezinfekci.

Kdyby naši zemi vedl běloruský prezident Alexandr Lukašenko, sledovali bychom, jak v zahraničí umírají lidé a virus se postupně šíří do dalších a dalších států. On by v tu dobu hrál hokej se svými kamarády, z nichž by se později první potvrdil jako nakažený. A i v době, kdy by v zemi bylo bezmála 10 tisíc nakažených (pro zajímavost, Bělorusko má asi o 1 milion méně obyvatel než my, přesto v době psaní tohoto článku my evidujeme „pouze“ kolem 7,3 tisíce nakažených), odmítal by zpřísnit bezpečnostní opatření a nedaleko Černobylu by v národním parku sázel stromy.

Kdybychom nebyli Češi, ale Slováci, zažívali bychom v době tak kritické situace nástup nové vlády vedené Igorem Matovičem. Po jeho zákazu vycházení bychom se po vzoru Slováků začali hromadně přesouvat z měst na chalupy, a tak by vznikly obrovské zácpy, protože policie od premiéra nepochopila, zda má kontrolovat všechna auta, nebo jen některá. V ten čas by se premiér, který sliboval, že bude jiný než jeho předchůdci, začal sám navážet do novinářů. Naše země by i v této době nepřestávala bojovat s obrovskými korupčními skandály, naposledy třeba zadržením vlivného podnikatele Martina Kvietika, jehož byznys byl ještě donedávna propojen s vládní stranou.

Italská vláda by od nás nejspíš dostávala obrovskou kritiku za pomalou reakci. Naši zdravotníci by hlásili, že vládu varovali už dávno předem a že šlo tragédii možná zabránit, nebo ji alespoň zmírnit.

A kdyby nám vládl třeba Kim Čong-un, poslouchali bychom pohádku o tom, že ačkoliv pandemie řádí po celém světě, zrovna té naší zemi se raději vyhnula. Viděli bychom fotky, na kterých mají všichni roušky, jen náš nejvyšší vládní představitel nikoliv. A nakonec bychom neviděli ani toho představitele a mohli bychom se jen domnívat, zda náhodou neleží ve vegetativním stavu v nemocnici nebo není mrtvý, jak tvrdí světová média. Kdo v tu chvíli a v takovém režimu řídí naši zemi? Nejspíš jeho sestra.

Koronavirus nás zaskočil úplně všechny. Žádná země nečekala, jak dalekosáhlé bude mít následky. Letadla s rouškami z Číny zdaleka nelétala jenom k nám. Rychleji a lépe mohly zareagovat všechny vlády, což nic nemění na tom, že bychom měli být velmi kritičtí k jejich práci a výsledkům.

Přesto si z této krize pro sebe odnáším vědomí, že na tom zdaleka nejsme nejhůř. Určitě jsme spoustu věcí mohli udělat lépe a i naše politika je plná prasáren, ale alespoň nám naše politické elity netvrdí, že koronavirus neexistuje a že si máme píchat dezinfekci.

I málo stačí

Svend Brinkmann ve své knize Umění uměřenosti píše, že má-li se člověk spokojit s menším množstvím, než je dosažitelné, vyžaduje to zdravou a kultivovanou mysl. Mě napadá mnoho dalších myšlenek, které mi karanténa přinesla a o které bych se s vámi mohl podělit. Přesto si myslím, že těch 16 tisíc znaků, které jste si v tomto článku doposud přečetli, naprosto stačí.

O to víc si to myslím, protože ty myšlenky nejsou jednoduché. Pokud nás karanténa i po svém zrušení motivuje k tomu, abychom trochu zpomalili, více odlišovali důležité od zbytečného, zvítězili nad vlivem technologických vynálezů a začali mít rádi sami sebe nejen jako národ, ale i jako jednotlivce, pak rozhodně nejde mluvit o jednoduchých úkolech.

Mně by to stačilo, ačkoliv tuším, že jsem v tom silně naivní.

I ty největší změny v dějinách ale nastartovali jednotlivci. Můžete to být i vy tím, že ani tak nebudete vnímat to, co se děje venku a zda už můžeme všechno, ale na prvním místě se naučíte vnímat sami sebe.

Jedním z největších motivátorů lidstva je prostá zvědavost. Na té stojí vše od bulváru po sociální sítě, ale hnala i revoluční vynálezce. Mě zajímá, jaký by svět byl, kdybychom to dokázali.

Až tedy příště budete zase zapínat Instagram, zkuste svou zvědavost spíš než k životu ostatních otočit sami k sobě. Mnohem zajímavější než to, co se v té aplikaci dozvíte, je totiž to, co můžete zažít bez ní. Stejně tak se zkuste zeptat, až se vám zase začnou plnit kalendáře, zda by toho nestačilo míň. Až budete utrácet za konzum dnešní doby, zda by vás nebavilo i něco jiného. A až vás zase vytočí nějaký politik, vzpomeňte na všechny ty lidi tam, kde jsou na tom mnohem hůř.

Bylo by skvělé, kdyby na nás dějiny nevzpomínaly jako na generaci, která si prošla obrovskou pandemií, ale jako na generaci, která v tom dokázala najít smysl.