Pár věcí, které kolem toho contentu nechápu

Tak nevím, nejsem sice copywriter, obsahový marketér, ani specialista na UX, ale myslel jsem si, že po letech provozování obsahových webů (rozumějte magazínů) už alespoň něčemu rozumím. V poslední době se ale začínám ztrácet a několik nových trendů moc nechápu. Respektive chápu jejich smysl, ale nechápu je z pohledu uživatelské použitelnosti a celkově pohodlí čtenáře.

Vždy jsem se svým čtenářům snažil obsah nabízet jednoduše, rychle a efektivně. V případě textového obsahu jsem vždy považoval za nejlepší dobře čitelnou podstránku s textem, který bude dostatečně velký, s dostatečně velkým řádkováním a podobně. Když jsem třeba měl na webu malé nebo světlé písmo, čtenáři nadávali. Když jsem neměl magazín responzivní, dostávala se ke mně kritika ze všech koutů, protože se to lidem špatně četlo, jelikož museli na něco klikat.

Jinými slovy jsem byl vždy nucen dělat maximum proto, aby čtenář byl spokojen nejen s obsahem samotným, ale i s jeho prezentací. Teď ale vidím trendy, které mi přijdou podstatně horší.

Stránkování článků

To je teď asi nejvíc in. Jakkoliv dlouhý článek by bylo skvělé rozsekat alespoň na čtvrtiny a čtenáře nutit ke klikání na čísla stránek. Na MladýPodnikatel.cz vydávám dlouhé rozhovory, což v mnoha mých průzkumech čtenáři uvítali, podle tohoto pravidla bych je měl rozkouskovat alespoň na 8 podstránek. Tím bych měl více pageviews a vůbec bych se nestaral o to, zda jsou za to čtenáři rádi nebo ne.

Přijde mi to podobné jako s tou responzivitou. Tam čtenáři museli klikat na text, zoomovat a tancovat s prsty na svém monitoru, aby text byl vůbec čitelný. S responzivní verzí jsem tento problém vyřešil a text mají přes celou obrazovku dobře čitelný. Takhle bych je přinutil k dalšímu klikání.

Text v obrázcích

Prostý text, který není příliš dlouhý, se začal dávat do obrázků. Na webu tedy máte galerii, v níž máte třeba 10 obrázků s různě naformátovaným textem. Prý to má vypadat moderně a ještě k tomu to má zvyšovat pageviews. Taky to vypadá hezky, když se to sdílí. Já když vidím článek v obrázcích, tak ze stránky odcházím.

Představuji si, jak bych tento článek rozdělil do obrázků. Čekala by tu na vás wordpressácká NextGEN Gallery a v ní pár snímků s každou věcí, kterou nechápu. Vy byste se uklikali a já bych se s článkem dělal podstatně delší dobu. Ale měl bych více pageviews, i když asi i míň pravidelných čtenářů.

Všude je video

Vždy jsem slýchal, že návštěvník webu věnuje jenom pár vteřin tomu, zda na stránce zůstane nebo odejde. Naposledy jsem to slyšel na UX školení od Dobrého webu. Prý je nutné si rychle zapamatovat, o čem web je. My tedy musíme obsah koncipovat tak, aby čtenář co nejrychleji pochopil, co mu vlastně chceme sdělit. Nemusí to být hodně textu, mnohdy stačí pár slov.

Dnes narážím na weby s videem na indexu. Jenomže mně hraje hudba a nemám chuť někoho poslouchat. Kouká na mě jen video a chudák prodejce v něm mi není schopen sdělit důležité informace, dokud nekliknu na tlačítko „přehrát“ (a to nemluvím, že na mobilu to často ani nejde). Podle mě video prostě není hlavním prostředkem k prodeji. Vedle něj by mělo být ještě něco, co skutečně prodává. Video mi může poskytnout doplňující informace, ale musím už vědět, co v následujících minutách budu sledovat a proč na to vůbec mám klikat.

Krom toho trochu pochybuji, že to, co se dozvím ve dvouminutovém videu, si nemohu za 20 vteřin přečíst. A já nemám čas. Vy taky ne. A já potřebuji, abyste v těch pár vteřinách pochopili, co vám chci říct, a koupili si to, co vám tím nabízím. Pak vám rád pustím video, protože už ho budete chtít vidět.

Nucení k akci

Tady mě asi hodně lidí nebude mít rádo, ale mně se nelíbí články, kde musím udělat něco proto, abych je vůbec mohl dočíst. Třeba sdílet je na sociální sítě nebo zadat email. Chápu, proč je fajn, když to moji čtenáři dělají, ale já jim zase chci nabídnout obsah kompletní a bez nucení k nějaké akci. Sám nechci kvůli článku zadávat někam email nebo to dokonce sdílet svým přátelům, které to vůbec nezajímá (nebo třeba ani nechci, aby to viděli).

Tohle si podle mě mohou dovolit ti, co opravdu vydávají kvalitní content, který jinde nenajdu. Informací je dnes plný internet a většinou si mohu dohledat i více než to, o čem píšete. Proto mě otravovat s nějakým omezením postrádá smysl. Představte si, že bych v každém rozhovoru nutil čtenáře ke sdílení nebo zadání emailu. Chceš sdílet? Sdílej. Chceš emaily? Přidej se do newsletteru pod článkem. Především ale buď spokojený s tím, co ti nabízím, vrať se a čti dál.

A hlavně si představte, kdyby dnes byly všechny články na internetu dostupné jen po kliknutí na sdílecí tlačítka. To by bylo skvělé, že? Kvůli tomu ta tlačítka určitě vznikla. A teď si představte, že někteří čtenáři třeba nejsou na sociálních sítích.

Žiju v krásném světě

A v něm si představuji, že weby tu jsou od toho, aby předaly informace a případně aby prodávaly. Nejsou tu kvůli pageviews a ani kvůli hereckým výkonům ve videích. Jsou tu kvůli lidem, které nezajímáte, které ale potřebujete zaujmout a kteří nemají čas nad vámi přemýšlet. Proto potřebujete nabídnout relevantní obsah okamžitě, rychle, jasně a přehledně. Dnes potřebujete i to, aby byl dostupný na co nejvíce zařízeních (což video, galerie a další mnohdy nejsou) a abyste dokázali efektivně oslovit svoje potenciální zákazníky.

Jak říkám, nejsem odborník a píši jen vlastní názor. Pokud na indexu vidím jen video a bez něj nezjistím, co vlastně web nabízí, tak odcházím. Pokud mám pro přečtení článku dvacetkrát kliknout, tak ho nečtu. Já jako provozovatel webu chci, aby čtenář byl spokojený. Když se mu moje články dobře čtou, bude je rád číst i příště. Chci, aby se ke mně rád vrátil, aby článek sdílel tehdy, pokud jej sdílet opravdu chce, a aby odebíral můj newsletter pouze v případě, kdy chce moje emaily dostávat. Všechna tato data chci posléze analyzovat.

Myslím si, že čím více negativních emocí ve čtenáři vyvolám, tím více sám sobě podřezávám větev. Raději budu bez sdílení a s nižším pageviews, když se mi spokojený čtenář ještě vrátí a bude rád za další články. Ne když mi sice zvýší pageviews jednoho článku, ale nikdy se už nevrátí. Osobně na svých webech pageviews vůbec neřeším, na Google Analytics skoro nechodím a sleduji zcela jiné parametry – jak se o mém webu mluví, jak mi kolem něj roste komunita, jak čtenáři hodnotí můj obsah a jak mi vedle toho rostou i zisky. Podle mě bychom se měli spíše než pageviews věnovat čtenářům.

Jak tyhle věci vidíte vy? Jsem opravdu tak divný, nebo to vadí i někomu dalšímu? Jak by se podle vás měl servírovat obsah?