Jiří Rostecký

Přerod myšlení aneb Jak se člověku uleví, když z něj ta blbost spadne

5. 1. 2013

Dnešní článek bude trochu nostalgický. Dlouho jsem přemýšlel, jestli jej vůbec mám publikovat. Novoroční bilancování mě nějak zasáhlo a teď se z toho nemůžu vyblogovat. Trochu jsem se bál, že budu k smíchu, ale nakonec jsem si uvědomil, že se nejspíš nemám za co stydět a mohu vlastní chyby vesele přiznat.

Na internetu jsem se mezi podnikateli začal pohybovat již v nějakých čtrnácti letech. Nepocházím z podnikatelské, ba ani z bohaté rodiny. Moje okolí má s podnikáním společného asi tolik, co Ovečkin s Matějskou poutí. V roce 2008 jsem ale objevil Webtrh a myslím si, že přibližně to byla doba, kdy jsem se více začal zajímat o internet a peníze v něm.

Četl jsem tehdy všechny diskuze, dostal dokonce i pár banů, neboť moje chování postrádalo známky duševní pohody a já se tak vesele mohl řadit mezi přívalovou vlnu neznalých lamiček, jež bohužel v budoucnu Webtrh zničily. Pamatuji si, jak se o tom diskutovalo, padaly návrhy na zpoplatnění vstupu, což by mě (tehdy vydělávajícího asi jako Kaufland v poušti) zabilo. I ty bany jsem těžko nesl. Když si moji vrstevníci hráli venku (dobře, pařili na kompu, lajdáci), já jsem odpočítával minutky do konce zablokování.

Webtrh je nedílnou součástí mých začátků a já jej dodnes navštěvuji a využívám. Není však tím, co změnilo můj život. Ten jsem si změnil naprosto sám, protože jsem vždy byl „tak trochu jinej“. Hodně mých kamarádů hrávalo různé počítačové hry, chodilo po sobě do lesa střílet kuličky a od nějakých patnácti let se ožírat do místní hospody. Mě to nebavilo, už od mala jsem měl tendenci na sobě pracovat a všechen svůj čas zužitkovávat. Čas na podobné koníčky mi navíc nedopřávala i tehdy moje největší aktivita – lední hokej.

Jakmile jsem s ním před střední skončil (bavíme se o roku 2009), začal jsem mít času více a mohl jsem se tak mému novému zájmu věnovat hlouběji. Nevím, zdali někdo z vás dokáže pochopit to, čím jsem si prošel a co jsem cítil. Nevím, zdali jste ve stejném věku řešili stejné problémy jako já. Co ale vím s určitostí, je to, že jsem se dopustil mnoha chyb, zprotivil jsem se mnoha lidem a nerespektoval žádné hranice. Byl jsem přeci podnikatel, který ani neví, co to slovo znamená.

Možná to je věkem, počtem přečtených článků a knih, hodinami nasezenými mezi židlí a klávesnicí, nebo něčím jiným. Dnes už ale vidím svět trochu reálněji a vím, že mi tehdy chyběla pokora, respekt a uznání. Každý člověk byl pro mne nepřítelem, jiný názor byl vyhlášením války a negativní kritika se dala přirovnat rovnou k Hirošimě (prostě tečka). Byly to těžké chvíle, být blbcem. A ani nevím, jestli to bolelo. Člověku se ale tak nějak uleví, když to z něj spadne…

V posledních měsících (rocích?) jsem si uvědomil, že svět není takový, jak jsem jej doposud viděl. Začal jsem na sobě hodně pracovat, s lidmi více mluvit a více si jich vážit. Začal jsem číst, vnímat svět kolem sebe a pozorovat úspěšné lidi. Je zajímavé, kolik lidí, které jsem tehdy považoval za úspěšné, vlastně vůbec úspěšní nejsou. O to zajímavější je, když sleduji lidi, jež jsem tehdy znal třeba z Webtrhu, jak náramně vyrostli. Nevšimnout si ani nelze těch, co na tom tehdy byli stejně jako já, a jsou na tom tak stále…

Občas narazím na něco nebo na někoho, kdo mi připomene mou minulost. Neřeším ji, protože jsem od sebe – čtrnáctiletého kluka – nemohl očekávat profesionální PR, úspěšný marketing a reálné pohledy na výkvět vlastního hospodářství. I dnes jsem ještě hodně naivní a vím, že to co dělám dnes, budu třeba za rok považovat za směšné. Já se však rád směji, jelikož tento smích je důkazem určitého růstu a uvědomění si levelu, na kterém jsem v minulosti byl. Nepracovat s tím, co jsme byli a nepoučit se z toho, by byla chyba.

Stal jsem se větším pozitivistou, dnes mě za to hodně kamarádů docela obdivuje. Jiní mě zase nemají rádi za mou upřímnost, kterou v životě považuji za to nejdůležitější. Naučil jsem se vážit všech lidí, jejich názorů a hodnotné kritiky. Začal jsem sbírat nové zkušenosti, otevírat se novým věcem a vykašlal jsem se na koleje, jimiž jede většina mých dnešních vrstevníků a mnohdy se vyhýbá jakémukoliv progresu, který jim připadne do cesty. Věnuji se vlastnímu růstu a mapuji svoje chyby, uvědomuji si je a sdílím je. Dělám svoji práci, kterou vzhledem k věku nemohu dělat na profesionální úrovni. Dělám ji však co nejlépe, nejpoctivěji a nejupřímněji, jak umím. A myslím si, že k profesionalitě nemáme zas tak daleko.

A těším se, jak se zase za nějakou dobu budu smát tomu, čemu se směji dnes. Sobě…

Zažili jste také něco takového?

5. 1. 2013

Komentáře čtenářů:

Co na můj článek říkáte vy?