Jiří Rostecký

Bez komentáře. Proč mi nikdo nekomentuje články?

17. 3. 2016

Všimli jste si, jak málo komentářů mám pod články na Mladém podnikateli nebo zde na blogu? Zvláštní, co? Zejména, když některé mají tisíce zhlédnutí během několika dní. Proč tedy články nikdo nekomentuje?

Malým, vlastně nulovým, počtem komentářů jsem si dlouho lámal hlavu. Říkal jsem si, že můj obsah asi není dostatečně kvalitní – vždyť přeci kvalitní content musí mít komentáře! Jenomže ono to není jenom na mém webu. Když se podívám na podobně zaměřené weby, které mají násobně vyšší návštěvnost než já, trápí je stejný problém.

Chceme komentáře?

Když přemýšlím o komentářích, nutí mě to se ptát na ošklivou otázku: Chci já vlastně, aby mi někdo komentoval moje články? Ruku na srdce, co většina komentářů přináší?

  • Absolutně nic. Nulová přidaná hodnota. Většina komentářů nijak obsah článku nerozšíří, nic mu nepřidá a po obsahové stránce je k ničemu.
  • Návštěvnost nezvedne. Jasně, když se tam spustí flamewar, určitě se pár lidí vrátí podívat, jak to vlastně dopadlo a kdo vyhrál. Diskuze nutí k opakovaným návštěvám, jenomže jak velké % celkového trafficu to je a za jakou cenu? A je to návštěvnost, kterou potřebuji budovat?
  • Práce. Komentáře pod příspěvky na sociálních sítích, pod články na webech, zkrátka všude s sebou nesou jenom práci navíc. Musíte odpovídat na reakce komentujících, velmi pravděpodobně tam bude spousta dotazů, kritiky apod. Nemusí to tak být vždy, ale nejspíš do toho dřív nebo později budete muset vstoupit.

Většina lidí, co znám a kteří provozují obsahové weby, považuje komentáře za něco nehodnotného. Dokonce dávají sami najevo, že je vůbec nečtou, nezajímají je, neřídí se jimi a názor jejich čtenářů je moc nebere. Zní to divně, ale u mnoha webů tak to je. Spousta malých i velkých médií komentáře na webu už ani nemá.

A vy sami určitě komentáře v diskuzích také nečtete, maximálně jenom občas.

Pro mě osobně komentáře mají jednu jedinou roli – motivační. Negativní komentář mne motivuje to příště udělat lépe. Pozitivní komentář mi dělá radost a zvedne mi náladu do další práce. Občas díky komentářům poznám i nové lidi. Ale to je vše.

Přesto někde komentujeme…

Komentáře se dnes z velké části přesunuly (překvapivě) na sociální sítě (a případně oborová fóra). Ty si to uvědomují, takže dělají maximum pro to, aby uživatelům interakci s obsahem třetích strach ještě více usnadnily. Tak třeba:

  • Facebookové komentáře mělo/má na webu mnoho webů. Proč asi Facebook něco takového umožnil?
  • Facebook nově umožňuje lajkovat nejen klasickým To se mi líbí, ale i pěti dalšími emotikony. Nově uživatelé nevyjádří názor jen tak, že se jim něco líbí, ale i tak, že je něco paráda, haha apod. To jim dává více možností, jak s obsahem interagovat.
  • Jakmile na Facebooku něco okomentujete, zobrazí se to někomu na jeho timeline. Všimněte si, kolikrát vidíte nějaký status – klidně i měsíce starý -, který někdo okomentoval a on se zobrazil vysoko na vaší timeline. Facebook prostě chce, abyste o diskuzi věděli. A třeba se i přidali.
  • Twitter před pár měsíci umožnil okomentovat retweet. Když tedy sdílíte svůj názor na něco, odkaz na nějaký článek či cokoliv dalšího, můžete ho sdílet na svém profilu + k němu přidat vlastní komentář, čímž ještě více podpoříte diskuzi.
  • Spousta webů umožňuje sdílet části textu rovnou na sociální sítě. Třeba tuto větu vám mohu předpřipravit pro tweet a vy ji jedním kliknutím nasdílíte.

A mohl bych pokračovat. Tohle všechno podle mě podporuje to, aby lidé interagovali s obsahem na sociálních sítích. Už nestačí jen retweet, už musí být i možnost přidání komentáře. Už nestačí jen pozitivní emoce To se mi líbí, nově mohu dát i zaračeného smajlíka. Komentáře jsou nahrazovány obrázkovými výrazy emocií, a to málo, co zbylo, se většinou odehrává opět na sociálních sítích.

Komentářů ubylo

Možná je to jenom můj pocit, ale přijde mi, že komentářů je přesto velice málo. Příspěvěk na Facebooku může mít dosah 5000 uživatelů, ale komentář ani jeden. Možná je něco špatně s příspěvkem, ale možná také ne.

Mário Roženský

Tento příspěvek se v době screenování dostal mezi 11 tisíc lidí. Měl několik lajků a sdílení, ale žádný komentář. Navíc se jedná o jeden z nejúspěšnějších rozhovorů, které jsem kdy vydal a na který příspěvěk odkazuje.

Sociální sítě jsou méně anonymní. Podívejte se do webarchivu na komentáře pod starými články. Přezdívkami a anonymními diskutéry se to tam jenom hemžilo. Já dříve komentoval jako Atsor (Rosťa pozpátku 🙂 ). Nikdo nevěděl, kdo jsem. Na sociálních sítích jsem ale jako Jiří Rostecký. A pod skutečným jménem se mi přeci jen komentuje jinak.

Zeptejte se sami sebe: Kdybyste byli 100% anonymní, komentovali byste stejně tak často jako dnes? Vypadaly by vaše komentáře stejně? Reagovaly byste na stejné věci jako teď, nebo byste si neodpustili komentář i u něčeho, co pod vlastním jménem učitě neokomentujete?

Je mnoho typů diskutérů. Někteří se nechtějí do diskuzí pouštět a třeba projevit opačný názor než původní autor. Nechtějí nepřátele, hádku a nebo prostě jen nemají čas se následné diskuzi věnovat (což je můj příklad, proto na sociálních sítích komentuji tak málo). Jsou ale i opačné případy – ti, co mají čas vyplňovat den sledováním hádek na Facebooku nebo třeba i jejich vyvoláváním. Každý to má jinak.

Rozhoduje také to, co komentujeme

Jedna technická: Koukám se na to až moc optikou svého webu – zaměřeného na marketing a online podnikání. Tam komentářů budu mít méně než na bulvárním webu. Přesto mi přijde, že komentujeme hlavně obsah, který je něčím kontroverzní, se kterým nesouhlasíme nebo je nám naopak hodně blízký. Pro zajímavost, tady jsou nejkomentovanější články Mladého podnikatele:

Když se na to podívám, vychází z toho jedno pravidlo: Když je komentářů hodně, je někde problém.

Co s tím?

Jak jsem výše hejtoval komentáře a zpochybňoval jejich přínos, teď si budu protiřečit. Jenomže on to je krásný paradox. Všichni na jednu stranu chceme feedback. Jsou strašně trendy pojmy jako „user-centered-něco“, uživatelské výzkumy, průzkumy, dotazníky, livechaty apod. Na druhou stranu nemáme zrovna euforickou náladu, když nás někdo začne stírat na Facebooku, že něco děláme špatně, někde je chyba nebo že jsme pitomci. Tomu říkáme krizová komunikace.

Takže, chceme my vlastně být k těm lidem skutečně blíž? Chceme, aby nás komentovali? Chceme slyšet jejich názory? Nebo chceme jen informace, na které se sami zeptáme? Protože to je rozdíl.

Podle mě je diskuze důležitá. Já se snažím čtenářům být co nejblíž a nejvíce zpětné vazby dostávám naživo, případně ve zprávách na sociálních sítích a v e-mailu. Dokonce mám občas na magazínu i livechat, což tak běžné není. Díky tomu všemu dostávám strašně moc cenné zpětné vazby a potkal jsem takto i několik nových přátel.

Mladý podnikatel

Pravidelné čtenáře i přímo oslovuji a ptám se na důvod, proč mě dlouhodobě sledují a v čem konkrétně jim web pomáhá. Tato zpětná vazba mi pomáhá pochopit skutečný význam webu pro jeho uživatele, ale třeba i podpořit motivaci hostů souhlasit s natáčením videí nebo přiblížit inzerentům, kdo všechno web sleduje. Hodnocení dávám dohromady na této stránce. Občas se dozvídám nečekané věci – třeba, že mě někdo srovnává s DVTV, a tudíž ode mne i očekává vyšší kvalitu videí apod.

Komentáře se podle mne přesto navždy změnily – je jich méně, a to málo je na sociálních sítích. Jinde se příliš nekomentuje, když si odmyslíme diskutéry na Novinkách, z nichž všichni stejně máme jenom… víte co. Přesto se do měsíce alespoň jednou setkám s otázkou, proč na webu nemám více komentářů. Ptají se známí, čtenáři, ale třeba i inzerenti. Pro některé je počet komentářů stále ještě ukazatelem jakési úspěšnosti a aktivnosti webu, což podle mě už dávno neplatí – pokud to někdy vůbec platilo.

Je to dobře i není. Faktem je, že kompletní zrušení komentářů na Mladém podnikateli by mi nic nedalo ani nevzalo. Ztráta kontaktu se čtenáři by ale byla katastrofální.

Zdroj fotky: Fotolia.com | Autor: beeboys

17. 3. 2016

Komentáře čtenářů:

Co na můj článek říkáte vy?